Mezi dvěma ohni: Když rodina rozdělí srdce

„Tohle nemyslíš vážně, mami!“ Petrův hlas se třese, když se opírá o kuchyňskou linku. Jeho matka, paní Novotná, stojí u stolu s rukama složenýma na hrudi a dívá se na něj s kamennou tváří. „Rozhodli jsme se tak s tátou. Dům dostane Tomáš, protože má děti. Ty už máš svůj byt, Petře.“

Srdce mi buší až v krku. Snažím se nadechnout, ale vzduch je těžký, jako by se kuchyně proměnila v akvárium. Petr se na mě podívá, v očích má slzy a bezmoc. Vím, že tohle není jen o domě. Je to o tom, že jeho rodiče dali jasně najevo, koho považují za důležitějšího. A já jsem mezi nimi, mezi Petrem a jeho rodinou, mezi dvěma ohni.

„Ale vždyť jsme ti pomáhali s opravami, když jste byli na chalupě! Tomáš se nikdy neukázal, ani když jste byli nemocní,“ snaží se Petr najít spravedlnost, ale jeho hlas zní zoufale. Pan Novotný jen pokrčí rameny: „Tomáš má těžší život. Dvě děti, hypotéku. Ty jsi vždycky byl samostatný.“

Chci něco říct, ale bojím se, že cokoli vypustím z úst, bude špatně. Vím, že Petr čeká, že se ho zastanu, ale zároveň cítím, jak se na mě upírají pohledy jeho rodičů. Jako bych byla vetřelec, který nemá právo mluvit do jejich rodinných záležitostí.

Když odcházíme z jejich bytu, Petr mlčí. Drží mě za ruku tak pevně, až mě to bolí. Doma se zavře v ložnici a já slyším, jak tluče pěstí do polštáře. Sedím v kuchyni a dívám se na hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Přemýšlím, co bych udělala na jeho místě. Vždycky jsem věřila, že rodina drží při sobě. Že když přijde krize, všichni se semknou. Ale teď vidím, jak snadno se všechno může rozpadnout.

Druhý den ráno najdu Petra sedět na balkoně. Má kruhy pod očima a v ruce drží starou fotku – on, Tomáš a jejich rodiče na dovolené v Krkonoších. „Víš, Jano, já jsem vždycky byl ten, kdo všechno zvládne sám. Nikdy jsem si nestěžoval. Ale teď mám pocit, že mě za to potrestali.“

Sednu si vedle něj a obejmu ho. „Možná bys měl s Tomášem mluvit. Třeba to taky nevěděl.“

Petr zavrtí hlavou. „Tomáš to věděl. Máma mu to řekla už před měsícem. Jen mi to neřekl. Prý nechtěl dělat dusno.“

Cítím, jak ve mně roste vztek. Nejen na jeho rodiče, ale i na Tomáše. Jak mohl mlčet? Jak mohl nechat Petra v nevědomosti?

Večer přijde SMS od Tomáše: „Můžeme si promluvit? Nechci, aby mezi námi bylo zle.“

Petr dlouho váhá, ale nakonec souhlasí. Setkají se v hospodě U Tří lvů. Jdu s ním, i když vím, že tam budu spíš do počtu. Tomáš sedí u stolu, nervózně si pohrává s pivní podtáckou.

„Petře, já vím, že je to blbý. Ale máma s tátou to tak prostě chtěli. Já jsem jim říkal, že by to měli rozdělit spravedlivě. Ale oni…“

Petr ho přeruší: „A proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mě nechal v tom žít?“

Tomáš sklopí oči. „Bál jsem se, že se pohádáme. Že už spolu nebudeme mluvit. Víš, jak to bylo s tátovým bratrem…“

Vzpomenu si na rodinné historky o dědických sporech, které roztrhaly rodinu Novotných na kusy. Vždycky jsem si myslela, že my budeme jiní. Ale teď vidím, že minulost se opakuje.

Cesta domů je tichá. Petr se dívá z okna tramvaje a já přemýšlím, jestli se to někdy zahojí. Doma se snažím navrhnout, že bychom mohli jet na víkend pryč, ale Petr jen zavrtí hlavou. „Já už tam nechci jezdit. Ani na chalupu, ani k nim. Nechci je vidět.“

Začínám mít strach, že ho ztrácím. Že tahle křivda v něm zůstane navždy. Snažím se ho rozptýlit, vařím jeho oblíbené jídlo, navrhuji výlety, ale nic nepomáhá. Petr je jako stín. Chodí do práce, doma mlčí, v noci se budí a dlouho kouká do stropu.

Jednou večer, když už si myslím, že usnul, zašeptá: „Jano, myslíš, že jsem pro ně někdy byl dost dobrý?“

Nevím, co říct. Vím jen, že tahle otázka ho bude pronásledovat ještě dlouho. A mě s ním.

Někdy přemýšlím, jestli jsme mohli něco udělat jinak. Jestli jsem měla být hlasitější, když se rozhodovalo. Jestli jsem měla víc bojovat za Petra. Ale možná je tohle prostě realita českých rodin – že majetek dokáže rozdělit i ty, kteří si mysleli, že je nic nerozdělí.

A tak tu sedím, v kuchyni plné ticha, a ptám se sama sebe: Dá se vůbec ještě věřit rodině, když jde o peníze? Nebo je každý nakonec sám za sebe?