Mezi dvěma ohni: Když rodina znamená volbu

„Jano, buď ona, nebo já. Rozhodni se.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Sedím na kraji postele, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Petr stojí ve dveřích ložnice, ruce zkřížené na hrudi, pohled tvrdý jako žula. Nikdy jsem ho neviděla takhle rozčíleného. Nikdy jsem si nemyslela, že mě postaví před takovou volbu.

Moje sestra Eva byla vždycky trochu jiná. Vždycky měla smůlu na chlapy, na práci, na život. Já byla ta rozumnější, ta, co šla na vysokou, našla si stabilní práci v bance a vdala se za Petra – muže, který měl všechno pod kontrolou. Eva byla opak: umělkyně, věčně bez peněz, s hlavou v oblacích. Ale byla to moje sestra. A když mi jednoho večera zavolala, že ji vyhodili z bytu a nemá kam jít, neváhala jsem ani minutu.

„Přijď k nám,“ řekla jsem jí do telefonu, i když jsem věděla, že Petr nebude nadšený. Ale netušila jsem, jak moc.

Když Eva přišla s jedním kufrem a očima plnýma strachu, Petr jen mlčky odešel do pracovny. Večer jsme se pohádali. „Jano, já ji tady nechci! Už jednou tu byla a víš, jak to dopadlo! Zase budeš všechno platit ty, bude tu bordel a já budu za toho zlýho!“ křičel.

„Je to moje sestra! Nemůžu ji nechat na ulici!“ bránila jsem se.

„A co já? Co naše rodina? Myslíš někdy na mě?“

Ticho mezi námi bylo husté jako mlha nad Vltavou. Eva se snažila být nenápadná – přes den chodila hledat práci, večer seděla v kuchyni a kreslila si do skicáku. Ale napětí v bytě by se dalo krájet. Petr byl čím dál podrážděnější. Jednou večer přišel domů dřív a slyšel Evu telefonovat s nějakým kamarádem o tom, jak je to u nás napjaté. To byla poslední kapka.

„Jano, buď ona odejde do konce týdne, nebo jdu já,“ řekl mi tiše, ale nekompromisně.

Seděla jsem v kuchyni s Evou a snažila se jí to vysvětlit. „Evi, Petr už to nezvládá. Já… já nevím, co mám dělat.“

Eva se na mě podívala těma svýma velkýma očima a poprvé v životě jsem v nich viděla výčitku. „Takže mě zase vyhodíš? Jako máma? Jako všichni?“

„To není fér…“ zašeptala jsem.

„Fér? Ty máš všechno – práci, byt, chlapa. Já mám jen tebe. A teď ani to ne.“

Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě. Petr byl můj muž, milovala jsem ho. Ale Eva byla moje krev. Jak si mám vybrat?

Další dny byly peklo. Petr se mnou skoro nemluvil. Eva byla jako duch. V práci jsem dělala chyby, šéfová si mě zavolala a ptala se, jestli je všechno v pořádku. Lhala jsem jí do očí.

V pátek večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se do prázdna. Eva přišla s taškou v ruce.

„Odcházím,“ řekla tiše.

„Kam půjdeš?“

„Nevím. Nějak to zvládnu.“

Objala mě a já cítila její slzy na rameni.

Petr přišel domů později a našel mě uplakanou v kuchyni.

„Tohle jsi chtěl?“ zeptala jsem se ho zlomeně.

Sedl si naproti mně a dlouho mlčel.

„Jano… já tě miluju. Ale nemůžu žít s někým, kdo pořád zachraňuje ostatní na úkor nás dvou.“

„A já nemůžu žít s někým, kdo mě nutí zradit vlastní krev,“ odpověděla jsem.

Týdny plynuly a mezi mnou a Petrem vyrostla zeď. Eva mi občas napsala zprávu – spala u kamarádky na gauči, hledala práci v kavárně. Byla sama. Já taky.

Jednou večer mi Petr řekl: „Možná jsme oba udělali chybu.“

Nevím, jestli jsme ji udělali. Nevím, jestli rodina má mít hranice nebo jestli bych měla být loajální za každou cenu. Ale jedno vím jistě – tahle volba mě změnila navždy.

Co byste udělali vy? Má rodina přednost před partnerem? Nebo je správné chránit své vlastní štěstí?