Mezi dvěma ohni: Příběh o lásce, ztrátě a rodinných očekáváních

„Kláro, už zase jsi zapomněla koupit ten chléb? Jak mám vařit večeři, když tu nic není?“ hlas paní Věry, mé tchyně, se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Bylo to už potřetí tento týden, co mi vyčetla něco tak malicherného. Ale tentokrát jsem byla na pokraji sil.

„Promiňte, paní Věro, dneska jsem měla v práci opravdu těžký den. Zapomněla jsem,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že to bude stačit. Ale ona jen protočila oči a začala si něco bručet pod vousy.

Můj manžel Petr seděl v obýváku, oči upřené do televize. Slyšel nás, to jsem věděla. Ale jako obvykle neřekl ani slovo. Bylo to tak od té doby, co jeho otec zemřel a paní Věra se k nám nastěhovala. Prý jen na pár měsíců, než se vzpamatuje. Už to byly dva roky.

Když jsem si večer lehla vedle Petra do postele, otočila jsem se k němu: „Petře, musíme si promluvit.“

„Teď ne, Kláro. Jsem unavený,“ zamumlal a otočil se ke zdi.

Zůstala jsem ležet s očima otevřenýma do tmy. V hlavě mi vířily myšlenky – na naši dceru Aničku, která začala být poslední dobou uzavřená a smutná; na svůj vlastní pocit ztráty domova; na to, jak se mi stýská po době, kdy jsme byli jen my dva a všechno bylo jednodušší.

Ráno mě probudil křik z kuchyně. „Aničko! Kolikrát ti mám říkat, že se boty nechávají v předsíni?“ Paní Věra stála nad naší osmiletou dcerou s rukama v bok. Anička měla slzy v očích.

„Mami…“ zašeptala Anička a podívala se na mě prosebně.

„To stačí!“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Mami, pojď sem.“ Vzala jsem Aničku za ruku a odvedla ji do jejího pokoje. Sedly jsme si na postel.

„Proč je babička pořád tak zlá?“ ptala se Anička tiše.

Objala jsem ji a polkla slzy. „Není zlá, jen je smutná a zmatená. Ale já ti slibuju, že to bude lepší.“

Ale sama jsem tomu už nevěřila.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři mě kolegyně Jana pozorovala: „Kláro, jsi bledá jako stěna. Co se děje?“

Chvíli jsem váhala, ale pak to ze mě vypadlo: „Já už to doma nezvládám. Tchyně nám diktuje každý krok. Petr mlčí. Anička je nešťastná. A já… já mám pocit, že se dusím.“

Jana mě pohladila po ruce: „Musíš si s Petrem promluvit. Tohle není život.“

Celý den jsem přemýšlela o tom, co mi řekla. Večer jsem si sedla k Petrovi do obýváku a vypnula televizi.

„Petře, takhle to dál nejde. Tvoje máma nás ničí. Anička je nešťastná. Já taky. Musíme něco udělat.“

Petr se na mě poprvé za dlouhou dobu podíval přímo: „A co chceš dělat? Vyhodit ji na ulici? Je to moje máma!“

„Nechci ji vyhodit! Ale musíme najít řešení. Tohle není domov! Už nejsme rodina!“

Petr vstal a začal chodit po pokoji: „Ty tomu nerozumíš! Táta umřel a ona nikoho nemá! Já ji nemůžu nechat samotnou!“

„A co my? My pro tebe nic neznamenáme?“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr mlčel.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o svých rodičích – jak mě vždycky podporovali, ale nikdy mi nevnucovali svůj životní styl. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme s Petrem plánovali společný život plný lásky a porozumění.

Další dny byly jako zlý sen. Paní Věra začala mluvit o tom, že bychom se měli přestěhovat do jejího rodného domu v Olomouci – prý tam bude mít klid a my lepší životní podmínky. Petr byl pro. Já ne.

Jednoho večera jsem seděla s Aničkou u stolu a ona mi řekla: „Mami, já nechci do Olomouce. Já chci zůstat tady s kamarádkama.“

Objala jsem ji a v tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Večer jsem si sedla k Petrovi: „Petře, jestli odejdeme do Olomouce jen kvůli tvé mámě, já s tebou nejdu. Zůstanu tady s Aničkou.“

Petr zbledl: „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ řekla jsem pevně poprvé za dlouhou dobu.

Následující dny byly plné hádek a ticha. Paní Věra mě obviňovala ze sobectví, Petr byl rozpolcený mezi námi dvěma.

Jednoho rána přišla paní Věra za mnou do kuchyně: „Kláro, já vím, že mě nemáš ráda. Ale já už nemám nikoho jiného.“

Podívala jsem se jí do očí: „Paní Věro, já vás chápu. Ale i já mám právo na svůj život a štěstí své dcery.“

Nakonec Petr rozhodl – zůstali jsme v Praze a paní Věra si našla malý byt nedaleko nás. Nebylo to jednoduché – vztahy byly napjaté ještě dlouho poté. Ale Anička znovu začala zpívat a smát se a já cítila poprvé po letech klid.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Byla jsem sobecká? Nebo je někdy správné myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?