Mezi dvěma světy: Jak jsem ztratila cestu ke své snaše

„Eliško, mohla bys mi, prosím, pomoct s bramborovým salátem?“ zavolala jsem z kuchyně, zatímco jsem v ruce držela vařečku a v hlavě mi vířily myšlenky na to, jak všechno stihnout. Byla sobota odpoledne, chatou voněla pečená kachna a venku se smál můj syn Tomáš se svou ženou Eliškou. Slyšela jsem jejich tlumený smích a cítila zvláštní bodnutí u srdce – takovou tu směs radosti a smutku, když si uvědomíte, že už nejste středobodem jejich světa.

Odpovědi se mi ale nedostalo. Jen další vlna smíchu, která se rozlila po verandě. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se přesvědčit samu sebe, že je to v pořádku. Vždyť Eliška je host, možná je unavená po týdnu v práci. Ale stejně mě to pálilo. Vždycky jsem si představovala, že až Tomáš přivede domů ženu, budeme spolu vařit, povídat si o životě a smát se u škrábání brambor. Místo toho jsem stála sama v kuchyni a cítila se jako vetřelec ve vlastním domě.

Když jsem konečně přinesla jídlo na stůl, Tomáš s Eliškou už seděli připravení, ruce propletené pod stolem. „Mami, to voní skvěle!“ usmál se Tomáš a já cítila hrdost i bolest zároveň. Eliška jen kývla hlavou a začala si nabírat salát. Celý večer probíhal v podobném duchu – Tomáš se snažil udržovat konverzaci, Eliška odpovídala jednoslovně nebo se dívala z okna. Když jsem se jí zeptala na práci, odpověděla stručně: „Dobrý.“ Když jsem nabídla víno, odmítla s tím, že řídí.

Po večeři jsem začala sklízet nádobí. Ohlédla jsem se na Elišku: „Eliško, mohla bys mi podat talíře?“ Podívala se na mě, pak na Tomáše a nakonec vstala. Mlčky mi podala talíře a odešla zpět do obýváku. V tu chvíli mi bylo do pláče. Připadala jsem si neviditelná.

Později večer, když už Tomáš s Eliškou seděli na verandě a dívali se na hvězdy, jsem si sedla ke stolu s hrnkem čaje a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždyť já se snažím! Nikdy jsem Elišce neříkala, jak má žít nebo co má dělat. Nikdy jsem jí nevyčítala, že nemají děti nebo že tráví víkendy s její rodinou. Jen jsem chtěla být součástí jejich života.

Vzpomněla jsem si na svou tchyni – paní Novotnou. Jak mě vždycky kritizovala za to, jak vařím svíčkovou nebo že neumím správně vyžehlit košile. Přísahala jsem si tehdy, že nikdy nebudu taková. Ale co když… co když Eliška cítí totéž? Co když jí připadám jako vetřelec já?

Druhý den ráno jsme společně snídali. Snažila jsem se navázat rozhovor: „Eliško, slyšela jsem, že jste byli minulý týden v divadle. Jaké to bylo?“ Podívala se na mě a poprvé za celý víkend se usmála: „Bylo to fajn. Hráli tam moji oblíbenou herečku.“ Chytla jsem se toho: „A kterou? Já mám ráda Simonu Stašovou.“ Eliška se trochu uvolnila: „Byla to Jana Plodková.“

Tomáš se na mě povzbudivě usmál a já cítila malý záblesk naděje. Možná to půjde. Možná jen potřebujeme čas.

Když odjížděli, objala jsem Tomáše a Elišce podala ruku. Chvíli zaváhala, ale pak ji přijala. „Děkuju za pozvání,“ řekla tiše.

Zůstala jsem stát před chatou a dívala se za jejich autem. V hlavě mi zněly všechny ty nevyřčené otázky: Proč je tak těžké najít cestu k člověku, kterého bych chtěla mít ráda? Dělám něco špatně? Nebo jsme prostě jen každá z jiného světa?

Možná je čas přestat čekat na dokonalý vztah a začít hledat malé mosty přes propasti mlčení. Ale jak? Jak překonat ticho mezi dvěma ženami, které milují stejného muže – každá po svém?

Někdy si říkám: Je možné být dobrou tchyní, aniž bych ztratila samu sebe? A co byste udělali vy na mém místě?