Mezi dvěma světy: Když syn chce odejít na chatu

„To nemyslíš vážně, Tomáši! Na tu chatu? Vždyť tam není ani pořádná voda, natož internet!“ křičela jsem, aniž bych si to uvědomovala. Stála jsem uprostřed kuchyně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tomáš, můj jediný syn, stál naproti mně s batohem na zádech a pohledem upřeným do země.

„Mami, já už to tady prostě nedávám. Potřebuju klid. Tam budu moct přemýšlet, psát…“ Jeho hlas byl tichý, ale pevný. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Vždycky jsme byli jen my dva – od té doby, co nás Petr opustil kvůli jiné ženě. Tomáš byl tehdy malý kluk a já mu slíbila, že ho nikdy neopustím. A teď? Teď on odchází ode mě.

„Ale proč? Co ti tady chybí? Vždyť máš všechno! Pomůžu ti s penězi, koupíme nový počítač, nebo… nebo si najdi podnájem ve městě, ale neodcházej na tu zpropadenou chatu!“ Snažila jsem se ho přesvědčit, nabízela jsem mu všechno možné. Jenže on jen zavrtěl hlavou.

„Mami, ty to nechápeš. Já už nemůžu žít v tomhle dusnu. Každý den se hádáme kvůli hloupostem. Potřebuju být chvíli sám.“

Zhroutila jsem se na židli a rozplakala se. V hlavě mi vířily vzpomínky – jak jsme spolu jezdili na kolech do lesa, jak jsme pekli bábovku na Vánoce, jak mě objal, když měl první zlomené srdce. A teď? Teď mě opouští kvůli nějaké chatě uprostřed ničeho.

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Volala jsem sestře Lence: „Co mám dělat? On chce žít na té staré chatě! Vždyť je to bláznovství!“ Lenka mě vyslechla a pak řekla: „Jani, nech ho jít. Třeba to potřebuje. Vždyť je dospělý.“

Ale jak mám pustit své dítě? Jak mám věřit, že bude v pořádku? V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o všem, co jsem kdy udělala špatně. Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc měkká? Měla jsem ho víc podporovat v jeho snech?

Druhý den ráno už Tomáš nebyl doma. Na stole ležel lístek: „Mami, nezlob se na mě. Potřebuju to zkusit. Budu ti volat. Mám tě rád.“

Týdny plynuly a já žila v poloprázdném bytě. Každý den jsem čekala na jeho zprávu nebo telefonát. Občas napsal: „Všechno v pohodě, mami.“ Ale já věděla, že to není pravda. Sousedka paní Novotná mi říkala: „Jana, nech ho být. Kluci potřebují občas zmizet do lesa.“ Ale co když se mu něco stane? Co když tam zůstane navždy?

Jednou večer zazvonil telefon. Tomášův hlas byl unavený: „Mami, můžu přijet na večeři?“ Srdce mi poskočilo radostí. Připravila jsem jeho oblíbené bramboráky a čekala u okna jako za starých časů.

Když přišel, byl hubenější a zarostlý, ale v očích měl zvláštní klid. Seděli jsme naproti sobě a mlčeli. Nakonec promluvil: „Mami, promiň mi to všechno. Já… já prostě potřeboval zjistit, kdo vlastně jsem.“

„A zjistil jsi to?“ zeptala jsem se tiše.

„Možná trochu jo,“ usmál se smutně. „Ale taky jsem zjistil, že mi chybíš.“

Objali jsme se a já cítila, jak ze mě spadla tíha posledních měsíců. Ale věděla jsem, že už nikdy nebudeme stejní jako dřív.

Od té doby Tomáš občas jezdí na chatu – někdy na víkend, někdy na měsíc. Už ho nenutím vracet se domů. Naučila jsem se ho pustit a věřit mu.

Někdy ale v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo je láska právě o tom – nechat druhého jít?

Co byste udělali vy na mém místě?