Mezi dvěma světy: Když tchyně ničí lásku

„Tohle je poslední kapka, Markéto! Už to dál nevydržím!“ křičel jsem v předsíni našeho malého bytu na Praze 4, zatímco jsem si zoufale balil batoh. Markéta stála u dveří do kuchyně, oči plné slz a ruce bezmocně spuštěné podél těla. „Prosím tě, Tomáši, neodcházej. Máma to tak nemyslela…“ Její hlas se třásl a já měl pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Když jsem Markétu před čtyřmi lety potkal na letní slavnosti v parku na Pankráci, byl jsem přesvědčený, že jsem našel ženu svého života. Smála se na celé kolo, měla v očích jiskru a já byl okamžitě ztracený. První měsíce byly jako z pohádky – nosil jsem jí tulipány, psal básničky a plánoval překvapení. Všechno bylo dokonalé… až do chvíle, kdy jsem poprvé potkal její matku.

Paní Novotná byla žena s ostrým pohledem a ještě ostřejším jazykem. Už při prvním setkání mě přejela pohledem od hlavy k patě a s úšklebkem poznamenala: „Tak tohle je ten slavný Tomáš? No, uvidíme.“ Myslel jsem si, že je jen opatrná a časem si mě oblíbí. Jak naivní jsem byl!

Každá návštěva u Novotných byla malým testem nervů. „Tomáši, víš vůbec, jak se vaří svíčková? Markéta potřebuje chlapa, co se postará,“ rýpla si jednou u nedělního oběda. Nebo: „Ty jsi z paneláku? No, snad se Markéta nebude muset stydět.“ Markéta se vždycky snažila situaci zachránit, ale já cítil, jak se mezi námi pomalu staví neviditelná zeď.

Když jsme se rozhodli vzít, doufal jsem, že svatba všechno změní. Ale paní Novotná měla jiné plány. „Markéto, opravdu si chceš vzít někoho takového? Podívej se na něj! Nemá ani pořádnou práci!“ slyšel jsem ji šeptat v kuchyni při přípravách na svatební hostinu. Pracoval jsem tehdy jako grafik na volné noze a peníze nebyly vždy jisté. Ale Markéta mi věřila – a já jí.

Po svatbě jsme si našli malý byt a začali budovat vlastní život. Jenže paní Novotná byla všude. Volala Markétě každý den, radila jí s každou maličkostí a často ji navštěvovala bez ohlášení. Jednou jsem přišel domů a našel ji v našem obýváku, jak přerovnává knihy v knihovně. „Tady to máš špatně, Tomáši. Knihy mají být podle abecedy!“ řekla mi s ledovým klidem.

Začal jsem mít pocit, že v našem manželství nejsme dva, ale tři. Každý můj nápad nebo rozhodnutí bylo podrobeno kritice ze strany tchyně. Když jsem chtěl jet s Markétou na víkend do Krkonoš, slyšel jsem: „A kdo se postará o zahradu? Markéta má povinnosti!“ Když jsme plánovali dítě, paní Novotná měla jasno: „Nejdřív si najdi pořádnou práci a pak teprve mysli na rodinu.“

Jednoho večera jsme seděli s Markétou u stolu a já už to nevydržel: „Proč jí všechno říkáš? Proč jí dovolíš, aby nám mluvila do života?“ Markéta se rozplakala: „Je to moje máma… Nechci ji ztratit.“

Začal jsem být podrážděný, hádali jsme se kvůli maličkostem. Přestal jsem domů nosit květiny, protože jsem měl pocit, že už to nemá smysl. Cítil jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Jednou jsem dokonce slyšel paní Novotnou říkat sousedce: „Ten Tomáš? To je omyl. Markéta by si zasloužila lepšího.“

Situace vyvrcholila minulý týden. Měli jsme výročí svatby a já připravil večeři při svíčkách. Všechno bylo perfektní – až do chvíle, kdy zazvonil zvonek. Paní Novotná stála ve dveřích s koláčem v ruce a bez pozvání vešla dovnitř. „Přišla jsem vám popřát! A co to tady smrdí? Tomáši, ty jsi zase něco spálil?“ To už jsem nevydržel.

„Tohle je poslední kapka!“ zopakoval jsem teď v předsíni a Markéta jen tiše plakala. V tu chvíli mi došlo, že buď odejdu já, nebo odejde ona – nebo budeme muset najít způsob, jak tuhle situaci změnit.

Sedím teď na lavičce před domem a přemýšlím: Proč je tak těžké nastavit hranice mezi rodinou a partnerem? Je možné milovat někoho naplno, když vám jeho nejbližší neustále hází klacky pod nohy?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah i proti vlastní rodině?