Mezi dvěma světy: Příběh o sourozenecké závisti a rodinných dluzích

„Proč zase já? Proč vždycky já?“ šeptám si do polštáře, zatímco z kuchyně slyším hlasitý smích maminky a Nory. Je sobotní ráno, venku prší a já už třetí měsíc bydlím zpátky v dětském pokoji, kde na mě ze stěn koukají plakáty kapely Kryštof a vybledlé fotky z maturitního plesu. Můj vlastní byt na Žižkově teď obývá cizí pár, protože jsem ho musel pronajmout, abych měl na splátky půjčky, kterou jsem si vzal na rozjezd podnikání. Podnikání, které skončilo dřív, než začalo.

„Vítku, pojď si dát snídani!“ volá maminka. Její hlas je laskavý, ale vím, že za chvíli přijde otázka: „A co budeš dneska dělat? Už sis našel nějakou práci?“

Vcházím do kuchyně. Nora sedí u stolu v pyžamu s obrázky koček, popíjí kávu a vypadá spokojeně. Maminka jí právě maže chleba máslem. Táta je už od rána v garáži, opravuje starou Škodu Felicii.

„Dobré ráno,“ pozdravím a sednu si ke stolu. Nora se na mě ani nepodívá.

„Víš, Vítku,“ začne maminka opatrně, „Nora má teď těžké období. Potřebuje naši podporu.“

Zamrazí mě. „A já snad ne?“ vyhrkne ze mě dřív, než se stihnu ovládnout.

Maminka se zarazí. „Ty jsi přece silný. Ty to zvládneš.“

Nora protočí oči. „No jasně, Vítku je vždycky ten chudák.“

Mlčím. V hlavě mi běží všechno, co jsem za poslední rok ztratil – práci, přítelkyni, sebevědomí. A teď i vlastní domov.

Po snídani se zavřu do pokoje a snažím se hledat práci na internetu. Každý den posílám životopisy, ale odpovědi nepřicházejí. Místo toho slyším z kuchyně útržky rozhovorů:

„Mami, potřebovala bych půjčit na nájem…“

„Samozřejmě, zlatíčko. Nějak to zvládneme.“

Zatínám zuby. Nora už několik měsíců nepracuje. Prý ji vyhodili kvůli reorganizaci, ale já vím, že spíš kvůli tomu, že chodila pozdě a hádala se s kolegy. Přesto ji maminka pořád omlouvá.

Jednou večer sedíme všichni u televize. Táta mlčí jako obvykle, maminka plete svetr pro Noru a já se snažím nevnímat jejich rozhovor.

„Mami, co kdybych si vzala nějaký kurz? Třeba kosmetiku? To by mě bavilo,“ říká Nora.

Maminka okamžitě souhlasí: „To je skvělý nápad! Zaplatíme ti to.“

Vybuchnu: „A co já? Já bych taky potřeboval pomoc! Můj byt je pryč, nemám práci… Nikdo mi nic nenabízí!“

Maminka se na mě podívá smutně: „Vítku, ty jsi vždycky byl samostatný. Nora je citlivější…“

Táta se poprvé ozve: „Oba jste naši. Ale každý si musí pomoct hlavně sám.“

Nora uraženě odejde do pokoje a práskne dveřmi.

Další dny jsou napjaté. S Norou se skoro nebavíme. Maminka je smutná a snaží se nás usmířit. Jednou večer mě zastaví na chodbě.

„Vítku, chápu, že ti to přijde nespravedlivé. Ale Nora je tvoje sestra. Musíš jí odpustit.“

Podívám se jí do očí: „A kdo odpustí mně? Kdo mi pomůže?“

Maminka mě obejme, ale cítím, že to nestačí.

Jednoho dne přijde dopis od nájemníků z mého bytu – chtějí prodloužit smlouvu o další rok. Znamená to další rok tady doma. Další rok bez soukromí a bez šance začít znovu.

Večer sedím s tátou v garáži. Mlčky mi podává pivo.

„Tati… Myslíš, že někdy budu mít zase svůj život?“ ptám se tiše.

Táta pokrčí rameny: „Život není fér. Ale musíš bojovat.“

Dívám se na něj a přemýšlím: Bojovat s kým? S Norou? S maminkou? Nebo sám se sebou?

Nora mezitím dostala další peníze na kurz kosmetiky. Já dál posílám životopisy a čekám na odpověď.

Jednou večer slyším Noru plakat v koupelně. Chci za ní jít, ale nevím, co říct. Možná jsme oba oběti stejného systému – systému očekávání a rodinných rolí.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na déšť stékající po skle. Přemýšlím: Je možné najít spravedlnost v rodině? Nebo je rodina jen místo, kde se každý snaží přežít po svém?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o pochopení, nebo je lepší prostě odejít?