Mezi láskou a odpovědností: Když můj syn chce dospět příliš brzy

„Mami, musíme si promluvit.“

Stála jsem u sporáku v naší malé kuchyni, kde se sotva otočím, a míchala polévku. Martin, můj starší syn, stál ve dveřích a v očích měl něco, co jsem u něj dlouho neviděla – odhodlání smíšené s nervozitou. Věděla jsem, že to nebude obyčejný rozhovor.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně, i když mi srdce bušilo až v krku. Martin přešlápl z nohy na nohu a pak to vyhrkl: „Já a Katka… chceme se vzít. A… chtěli bychom spolu bydlet. Tady.“

Na chvíli jsem přestala dýchat. V hlavě mi běžely obrazy – naše dvě malé ložnice, kde už teď spíme já s mladším synem Adamem v jedné posteli a Martin ve druhé místnosti mezi knihami a špinavým prádlem. Jak bychom se sem vešli ještě s Katkou? A hlavně – jak to zvládnu finančně?

„Martine, vždyť jsi pořád na škole! Jak si to představujete?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „A kde budete spát? Na gauči v obýváku? Nebo mám spát já na zemi?“

Martin sklopil oči. „Já vím, že to není ideální… Ale Katka je těhotná.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Všechno, co jsem pro ně dělala – noční směny v Lidlu, šetření na každé koruně, prosby u rodičů o pomoc s nájmem – najednou ztratilo smysl. Můj syn, kterého jsem chtěla ochránit před vším zlým, mi právě oznámil, že bude otcem. A já nevěděla, jestli mám křičet nebo brečet.

„To… to nemyslíte vážně,“ zašeptala jsem. Martin jen tiše přikývl.

Ten večer jsem nemohla usnout. Adam spal vedle mě a já zírala do stropu. V hlavě mi běžely otázky: Co řeknou sousedi? Co řeknou moji rodiče? Jak to zvládneme? A hlavně – kde jsem udělala chybu?

Druhý den ráno jsem zavolala mámě. „Mami, Martin chce přivést domů Katku. Je těhotná.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen povzdech: „To snad není možné…“

Moje máma nikdy nebyla moc citlivá. „Tak ať jde makat! Já v jeho letech už měla dvě děti a práci v Motokovu!“

Jenže doba je jiná. Práce pro studenty je málo, nájmy jsou šílené a já sama sotva utáhnu tenhle byt na Černém Mostě. Martin má sice brigádu v knihovně na fakultě, ale to sotva pokryje jeho tramvajenku.

Večer přišla Katka. Seděla u našeho rozvrzaného stolu a nervózně si hrála s prstýnkem na ruce. „Paní Nováková… já vím, že je to těžké. Ale my to zvládneme. Já mám práci v kavárně a Martin bude dál studovat.“

Podívala jsem se na ni – byla tak mladá, tak vystrašená a přitom odhodlaná. Připomněla mi mě samotnou před dvaceti lety, když jsem čekala Martina a jeho otec nás opustil.

„A co Adam?“ zeptala jsem se tiše. „Kde bude spát? Jak mu vysvětlím, že najednou máme doma miminko?“

Katka se rozplakala. Martin ji objal a já měla chuť utéct z vlastního bytu.

Další týdny byly peklo. Moji rodiče mi vyčítali, že jsem syna rozmazlila. Sousedka z vedlejšího bytu začala šířit drby po domě – prý máme doma dalšího darmožrouta. Adam byl zmatený a ptal se mě, proč je Martin pořád smutný.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu – já, Martin, Katka i Adam. Bylo ticho, jen hodiny tikaly na stěně.

„Mami,“ začal Martin opatrně, „já vím, že je to těžké. Ale já nechci opustit školu. Chci být dobrým tátou i studentem.“

Podívala jsem se na něj – byl to pořád můj malý kluk, ale zároveň už muž s vlastní rodinou.

„A co když to nezvládnete?“ zeptala jsem se tiše.

Katka se nadechla: „Pak půjdu zpátky k rodičům do Kladna. Ale chceme to aspoň zkusit.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nemůžu rozhodovat za ně. Mohu jim jen nabídnout střechu nad hlavou – byť malou a stísněnou.

Začali jsme plánovat – jak přestavíme pokojíček, kde bude postýlka pro miminko, kdo kdy bude vařit a prát. Bylo to těžké, hádali jsme se kvůli každé maličkosti – kdo zabere koupelnu ráno, kdo koupí pleny.

Jednou večer přišla máma s taškou jídla a řekla: „Tak už jste velká rodina. Musíte držet spolu.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem cítila aspoň malou naději.

Teď sedím u okna, dívám se na paneláky kolem a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem být přísnější? Nebo je největší odvaha nechat děti dělat vlastní chyby?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo bránit dětem v jejich rozhodnutích – i když víme, že budou bolet?