Mezi loajalitou a vlastním štěstím: Když se rodina stane břemenem – můj boj o hlas v manželství

„Zase volali tvoji rodiče?“ ptám se tiše, když vidím, jak Petr odkládá mobil na stůl a jeho ramena se propadají ještě níž než obvykle. V kuchyni je slyšet jen tikot hodin a šum lednice. „Potřebují půjčit na opravu auta,“ odpoví bezbarvě a já cítím, jak se mi v hrudi rozlévá známý chlad. Už ani nepočítám, kolikrát za poslední rok jsme museli odložit vlastní plány kvůli dalšímu „dočasnému“ příspěvku jeho rodičům.

Vzpomínám si na první roky našeho manželství. Byli jsme mladí, zamilovaní, plní plánů. Chtěli jsme si koupit byt v Brně, založit rodinu, cestovat. Jenže pokaždé, když jsme se přiblížili k nějaké jistotě, přišel telefonát od jeho mámy nebo táty. Nejprve šlo o drobnosti – pár tisíc na nedoplatek za elektřinu, pak větší částky na opravy domu v jejich vesnici u Vyškova. Petr nikdy neodmítl. „Jsou to přece moji rodiče,“ říkal pokaždé s tím svým smutným úsměvem.

Snažila jsem se být chápavá. Vyrůstala jsem v rodině, kde si každý pomáhal, ale kde se také respektovaly hranice. Moje máma by nikdy nepožádala mě nebo mého bratra o peníze, pokud by to nebylo naprosto nezbytné. U Petrovy rodiny je to ale jinak. Jeho rodiče si zvykli, že když něco potřebují, Petr to zařídí. A když nemá peníze hned, volají znovu a znovu.

Jednou jsem byla svědkem jejich rozhovoru. Seděli jsme u nich v kuchyni, popíjeli kávu a jeho máma najednou spustila: „Petře, víš, že nám zase přišel nedoplatek za plyn? A táta potřebuje nové brýle…“ Petr se ani nezeptal na detaily. Jen kývl hlavou a slíbil, že peníze pošle do konce týdne. Já jsem tam seděla jako přebytečný kus nábytku. Nikdo se mě nezeptal na názor. Nikdo neřešil, že jsme si právě kvůli tomu museli odložit plánovanou dovolenou.

Začala jsem být podrážděná. Každý další telefonát mě bodal do srdce jako nůž. Cítila jsem se odstrčená, přehlížená, jako by naše společné plány byly méně důležité než potřeby jeho rodičů. Když jsem to Petrovi jednou večer řekla, jen pokrčil rameny: „Co mám dělat? Jsou to moji rodiče.“

„A já?“ vyhrkla jsem tehdy zoufale. „Já nejsem tvoje rodina?“

Petr mlčel. Dlouho jsme seděli v tichu, každý ponořený do svých myšlenek. Od té doby mezi námi viselo něco nevyřčeného.

Situace se zhoršila loni na podzim. Dostali jsme nabídku na hypotéku na byt v novostavbě v Králově Poli. Byla to šance začít znovu – vlastní domov, místo pro děti, klid od věčného stěhování po podnájmech. Už jsme měli schválený úvěr, zbývalo jen složit zálohu. A pak přišel další telefonát.

„Petře, potřebujeme sto tisíc na opravu střechy,“ ozval se jeho táta do sluchátka tak samozřejmě, jako by šlo o půjčení hrnce cukru. Petr zbledl a já věděla, co přijde dál.

„Nemůžeme jim dát tolik peněz,“ šeptala jsem mu zoufale v kuchyni, když položil telefon.

„Ale oni nemají nikoho jiného,“ odpověděl tiše.

„A co my? Co naše budoucnost?“

Petr se na mě podíval pohledem plným bolesti. „Já nevím…“

Nakonec jsme zálohu složit nestihli. Byt koupil někdo jiný.

Začala jsem Petrovi vyčítat každou korunu poslanou jeho rodičům. On mi zase vyčítal nedostatek pochopení. Hádky byly čím dál častější a ostřejší.

Jednoho večera jsem už nevydržela a zavolala své mámě.

„Mami, co mám dělat? Mám pocit, že pro Petra nikdy nebudu tak důležitá jako jeho rodiče.“

Moje máma chvíli mlčela a pak řekla: „Musíš si s ním promluvit upřímně. Řekni mu, jak se cítíš. Ale hlavně – nenech se zatlačit do kouta.“

Dlouho jsem sbírala odvahu. Nakonec jsem si sedla s Petrem ke stolu a řekla mu všechno – o svém strachu z budoucnosti, o pocitu odstrčení, o tom, jak mě bolí vidět naše sny mizet kvůli jeho rodičům.

Petr mě vyslechl a poprvé přiznal: „Já nevím, jak jim říct ne. Bojím se, že mě přestanou mít rádi.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Začali jsme chodit k rodinnému terapeutovi. Učíme se nastavovat hranice – nejen vůči jeho rodičům, ale i mezi sebou navzájem.

Není to jednoduché. Jeho rodiče stále volají a žádají o pomoc. Petr už ale občas dokáže říct: „Teď nemůžeme.“ Je to malý krok vpřed.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik toho ještě vydržím? Kde je hranice mezi loajalitou k rodině a právem na vlastní štěstí? Co byste dělali vy na mém místě?