Mezi sny a očekáváním: Příběh Lenky a elektroniky

„Tohle je fakt zbytečný luxus, Lenko! Vždyť jsme to zvládali i bez toho,“ ozvala se máma, sotva jsem rozbalila nový robotický vysavač uprostřed našeho malého bytu v Ostravě. Její hlas byl ostrý jako břitva a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Táta jen mlčky seděl u stolu, upíjel kafe a díval se z okna, jako by se ho to netýkalo. Ale já věděla, že i on si myslí své.

Celé roky jsem šetřila každou korunu. Pracovala jsem ve skladu, brala přesčasy, vzdala se dovolených i nového oblečení. Všechno proto, abych si jednou mohla dovolit něco víc než jen základní spotřebiče, které pamatují ještě socialismus. Když jsem konečně měla dost peněz na nový notebook, chytrou televizi a ten vysavač, byla jsem na sebe pyšná. Ale místo radosti přišlo zklamání.

„Proč jsi ty peníze radši nenechala na horší časy? Nebo sis mohla něco ušetřit na svatbu,“ pokračovala máma a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Mami, já jsem si to koupila za svoje. Nikdy jsem od vás nic nechtěla. Jen jsem chtěla mít doma něco hezkého, co mi usnadní život.“

„Hezkého? To je dneska všechno, co mladí chtějí? Hezké věci? My jsme byli rádi, že jsme měli co jíst,“ přidal se táta tiše, ale jeho slova bolela snad ještě víc.

V tu chvíli jsem měla chuť všechno zabalit zpátky do krabic a odnést to do sklepa. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem seděla v zimě pod dekou a snila o tom, že jednou budu mít doma teplo, pohodlí a klid. O tom, že nebudu muset po práci ještě dvě hodiny uklízet nebo se hádat s počítačem, který se každých deset minut sekne.

„Lenko, ty jsi prostě líná,“ řekla máma napůl žertem, napůl vážně. „Dřív jsme všechno dělali ručně a nikdo si nestěžoval.“

„A nebyli jste unavení? Neměli jste někdy chuť prostě vypnout?“ vyhrkla jsem zoufale. „Já už nechci žít jenom pro práci a povinnosti. Chci si taky někdy odpočinout.“

Máma se na mě podívala takovým tím pohledem, který říká: Ty tomu stejně nerozumíš. „Odpočinek je pro slabé,“ zamumlala.

Celý večer jsem pak seděla ve svém pokoji a dívala se na nový notebook. Měla bych být šťastná, ale místo toho mě sžíral pocit viny. Možná mají pravdu. Možná jsem opravdu rozmazlená. Ale proč bych nemohla chtít něco víc?

Druhý den v práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mé špatné nálady. „Co je s tebou? Vypadáš, jako by ti někdo ukradl všechny sny.“

„Možná mi je někdo právě rozšlapal,“ odpověděla jsem hořce.

Petr se zasmál. „Hele, jestli tě někdo doma prudí kvůli tomu vysavači, tak jim řekni, že ti ho závidím. Já bych si ho taky koupil, kdybych neměl dvě děti.“

Jeho slova mě trochu uklidnila. Možná nejsem jediná, kdo chce žít jinak než jeho rodiče. Ale doma to bylo pořád stejné.

O víkendu přijela na návštěvu sestra Jana s manželem Tomášem. „Tak co, už ti ten tvůj luxusní vysavač uklidil celý byt?“ rýpla si Jana hned ve dveřích.

„Jo, a ještě mi uvařil kafe,“ odpověděla jsem ironicky.

Tomáš se zasmál: „Hele, já bych taky bral něco, co za mě uklidí. Ale u nás by to stejně rozkousal pes.“

Jana protočila oči: „Já nevím, kde na to bereš peníze. My pořád jen počítáme každou korunu.“

„Protože si odpírám jiné věci,“ řekla jsem tiše.

Večer jsme seděli všichni u stolu a máma začala znovu: „Lenko, měla by ses naučit žít skromněji. Život není o tom mít všechno hned.“

„Ale já jsem na to šetřila roky!“ vykřikla jsem zoufale. „Nikdy jste mě nepodpořili v ničem, co jsem chtěla jinak než vy!“

Táta se zamračil: „To není pravda. Jen nechceme, abys byla zklamaná.“

„Ale já už jsem zklamaná teď! Protože mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá!“

V tu chvíli bylo v kuchyni ticho tak husté, že by se dalo krájet. Máma jen pokrčila rameny a odešla do ložnice.

Zůstala jsem sedět sama u stolu a dívala se na svoje ruce. Tolik let jsem dělala všechno správně – šetřila, pracovala, pomáhala doma – a stejně to nestačí.

Když jsem večer ležela v posteli a poslouchala tiché bzučení nového vysavače v předsíni, přemýšlela jsem: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi tím, co chci já a co ode mě čekají ostatní? Je špatné chtít pro sebe něco lepšího? Nebo je chyba v tom, že neumím být vděčná za málo?

Možná nejsem jediná, kdo tohle řeší. Možná je nás víc – těch, kteří balancují mezi sny a očekáváním rodiny. Co myslíte vy? Je lepší žít podle sebe nebo podle druhých?