Mezi tichem a pravdou: Můj život bez otce

„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ vyhrkla jsem na mámu, když jsme seděly v kuchyni u rozvrzaného stolu, kde se už roky střídaly jen tři talíře. Vzduch byl těžký, voněl po smažených bramborácích a starých křivdách. Máma se na mě podívala těma unavenýma očima, které už dávno zapomněly, jak vypadá radost. „Protože jsem tě chtěla chránit, Lucie,“ zašeptala. Ale před čím? Před pravdou, že můj otec žije jen pár kilometrů od nás, má novou ženu, dvě děti a nikdy se neobtěžoval mě poznat?

Bylo mi tehdy sedmnáct a měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Celé dětství jsem poslouchala, jak je lepší mlčet než se ptát. Babička vždycky říkala: „Některé věci je lepší nevědět.“ Jenže já jsem věděla až moc dobře, co znamená být tou, která je nechtěná. Ve škole jsem si vymýšlela historky o tátovi – že pracuje v Německu, že je řidič kamionu, že nás jednou přijede navštívit. Nikdo mi to nevěřil. Děti umí být kruté. „Lucie nemá tátu, protože je divná,“ šeptaly si za mými zády.

Máma dělala ve fabrice na tři směny a babička prodávala zeleninu na trhu. Peněz bylo málo, ale lásky taky. Všechno bylo podřízené přežití – účty, jídlo, teplo v zimě. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jednou budu mít velkou rodinu a nikdy nenechám své děti cítit se tak opuštěné jako já. Jenže čím víc jsem rostla, tím víc jsem cítila prázdnotu. Každý den jsem se ptala sama sebe: Co je na mně špatně? Proč mě můj otec nechtěl?

Jednou jsem našla ve skříni starou fotku – máma s tátou na svatbě. Byli mladí a šťastní. Máma měla bílé šaty půjčené od sousedky a táta se smál tak, jak jsem ho nikdy neviděla. Schovala jsem si tu fotku pod polštář a každý večer ji vytahovala. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby zůstal. Možná bychom měli větší byt. Možná by máma nebyla tak unavená. Možná bych nebyla tak sama.

Jednoho dne přišla babička domů s novinami a položila je na stůl. Na titulní straně byl článek o místním podnikateli – mém otci. „Podívej se na něj,“ řekla tiše babička. „Má všechno.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo. Rozhodla jsem se ho najít.

Šla jsem k jeho domu na druhém konci Ostravy. Srdce mi bušilo až v krku. Dveře otevřela žena s tmavými vlasy – jeho nová manželka. „Dobrý den… já… hledám pana Novotného,“ vykoktala jsem. Žena se na mě podívala odměřeně: „A kdo jste?“

„Jsem jeho dcera,“ řekla jsem poprvé nahlas a cítila, jak se mi třesou ruce.

Za chvíli přišel on. Poznal mě okamžitě – měl stejné oči jako já. Chvíli jsme na sebe jen zírali. „Lucie…“ zašeptal.

„Proč jsi mě nikdy nechtěl?“ vyhrkla jsem.

Jeho žena zbledla a odešla do kuchyně. Táta si sedl naproti mně ke dveřím, jako by byl připraven kdykoli utéct.

„Byl jsem mladý a hloupý,“ začal tiše. „Bál jsem se odpovědnosti… A pak už bylo pozdě.“

„Nikdy není pozdě,“ řekla jsem tvrdě.

Seděli jsme tam dlouho v trapném tichu. On mi nabídl čaj, ale já odmítla. Chtěla jsem slyšet omluvu, vysvětlení – cokoliv, co by zacelilo tu díru ve mně. Ale místo toho přišlo jen další mlčení.

Když jsem odešla, cítila jsem se ještě prázdnější než předtím. Doma mě čekala máma s babičkou – obě věděly, kde jsem byla. Máma mě objala a poprvé po letech jsme spolu plakaly.

Od té doby uplynulo několik let. Táta mi občas napíše zprávu k narozeninám nebo Vánocům, ale nikdy jsme si k sobě nenašli cestu. Máma onemocněla rakovinou a já se o ni starala až do konce. Babička zemřela krátce po ní.

Zůstala jsem sama v našem malém bytě na sídlišti, obklopená vzpomínkami a tichem, které už není tak hrozivé jako dřív. Naučila jsem se žít s tím, že některé otázky zůstanou navždy bez odpovědi.

Někdy přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo vás nikdy nepoznal? A co je horší – ticho nebo pravda? Co byste udělali vy?