Mezi touhou a odporem: Prázdniny u tchyně v Českých Budějovicích – příběh, který změnil můj pohled na rodinu

„Proč jsi zase zapomněla koupit ten chleba? Vždyť jsem ti to říkala už včera!“ hlas paní Jarmily, mé tchyně, se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve studené vodě, a cítila, jak se mi v hrudi svírá uzel. Bylo to první ráno našich prázdnin v jejím bytě v Českých Budějovicích a už jsem věděla, že to nebude snadné.

Můj manžel Petr seděl u stolu, tvář zabořenou do novin, a dělal, že neslyší. Naše dcera Anička si hrála s panenkami na koberci a občas po mně hodila soucitný pohled. „Promiňte, Jarmilo, já… nějak jsem na to zapomněla,“ zamumlala jsem a snažila se vypadat klidně. „To je pořád dokola! Kdybys byla trochu víc jako moje dcera Lenka, všechno by tu klapalo,“ odsekla Jarmila a odešla do ložnice.

Zůstala jsem stát v kuchyni a přemýšlela, proč jsem vlastně souhlasila s těmi dvěma týdny tady. Petr mi slíbil, že to bude jen formalita – pár dní u jeho mámy, trochu pomoci na zahradě, výlety s Aničkou. Jenže už první den mi připomněl všechny ty roky napětí mezi mnou a Jarmilou. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá pro jejího syna. Vždycky měla připomínky – k mému vaření, k tomu, jak vychovávám Aničku, dokonce i k tomu, jak se oblékám.

Večer jsme seděli na terase. Petr mlčel a já cítila, jak se ve mně hromadí vztek i smutek. „Proč jí nikdy nic neřekneš?“ vyjela jsem na něj tiše. „Vždycky mě necháš samotnou v první linii.“ Petr si povzdechl: „Víš, jaká je máma. Nechci se hádat. Vydrž to těch pár dní. Kvůli Aničce.“

Další den jsme šli na návštěvu k Lence, Petrovy sestře. Lenka byla vždycky ta dokonalá – úspěšná právnička, dvě děti, manžel podnikatel. Jarmila ji zbožňovala. U stolu se rozjela debata o škole a výchově dětí. „Víš, Hanko,“ obrátila se ke mně Lenka s úsměvem, „možná bys měla Aničku přihlásit na angličtinu už teď. Děti jsou dneska tak napřed!“ Jarmila přitakala: „Ano, Lenka má pravdu. Ty jsi vždycky všechno nechávala na poslední chvíli.“ Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině.

Večer jsem šla s Aničkou na procházku k Vltavě. „Mami, proč je babička pořád naštvaná?“ zeptala se mě najednou. Zastavila jsem se a podívala se jí do očí. „Nevím, zlato. Možná je jen smutná nebo unavená.“ Ale pravda byla složitější.

Třetí den pršelo a my zůstali doma. Jarmila mě požádala o pomoc s úklidem půdy. Byla tam tma a prach, staré krabice plné vzpomínek. Najednou jsem narazila na krabici s dopisy a fotkami. Byly tam svatební fotky Jarmily s jejím mužem – Petrovým otcem, který zemřel před deseti lety. Vzala jsem jednu fotku do ruky a najednou stála Jarmila za mnou.

„To byl krásný den,“ řekla tiše a poprvé za celou dobu její hlas nezněl tvrdě. „Moc mi chybí.“ Podívala se na mě a v očích měla slzy. „Vím, že nejsem jednoduchá. Ale když Petr odešel z domu a vzal si tebe… měla jsem pocit, že ztrácím všechno.“ Mlčela jsem a poprvé ji viděla jinak – ne jako nepřítele, ale jako ženu, která přišla o lásku i jistoty.

Ten večer jsme spolu seděly u čaje a povídaly si o Petrovi jako malém klukovi. Jarmila mi vyprávěla historky z jeho dětství a já jí zase o Aničce. Najednou mezi námi nebyla propast, ale most.

Petr si toho všiml hned další ráno. „Co jste spolu dělaly? Máma je nějaká jiná,“ podivil se. Usmála jsem se: „Možná jsme si konečně něco řekly.“ Ale nebylo to tak jednoduché – další dny byly zase plné drobných šťouchanců a narážek. Jenže tentokrát už jsem věděla proč.

Poslední večer před odjezdem jsme seděli všichni u stolu. Jarmila najednou vstala: „Hanko… promiň mi někdy ty moje poznámky. Já jen… mám strach být sama.“ Bylo to poprvé, co přiznala slabost.

Cestou domů v autě jsem přemýšlela o tom všem. O tom, jak těžké je odpustit – sobě i druhým. A jak ještě těžší je pochopit jejich bolest.

Možná bychom měli častěji hledat mosty místo zdí. Co myslíte? Je možné opravdu pochopit člověka, kterého jsme dlouho jen odsuzovali?