Můj bratr dal všechno, ale když padl, zůstal sám: Příběh o oběti a zapomnění

„Proč jsi mi nezavolal, když jsi věděl, že už nemůžu ani vstát z postele?“ ozvalo se zpoza dveří slabým hlasem. Stál jsem na chodbě paneláku v Nuslích, v ruce igelitku s polévkou a rohlíky, a najednou jsem nevěděl, co říct. Můj bratr Petr, kdysi silný chlap, který by pro rodinu udělal první poslední, teď ležel v posteli, vyhublý, s očima plnýma bolesti i výčitek.

„Petře, já… měl jsem toho v práci moc. Myslel jsem, že ti děti pomáhají,“ zamumlal jsem a cítil, jak se mi stahuje hrdlo. Věděl jsem, že lžu. Věděl jsem, že jeho děti — Jana a Tomáš — už týdny nezvedají telefon, neodpovídají na zprávy. Když jsem jim volal naposledy, Jana mi řekla: „Tati, mám dvě práce, děti, nemůžu pořád běhat za dědou.“ Tomáš se vymluvil na služebku v Brně a od té doby se neozval.

Petr se na mě podíval pohledem, který mě bodl do srdce. „Celý život jsem pro ně dřel. Všechno jsem jim dal. A teď…“ Hlas se mu zlomil. Sedl jsem si k němu na postel a chvíli jsme mlčeli. Venku šuměl déšť a v bytě to páchlo nemocí a opuštěností.

Vzpomněl jsem si na dětství. Jak jsme s Petrem běhali po sídlišti, hráli fotbal mezi paneláky, jak nás máma volala domů na večeři. Petr byl vždycky ten silnější, ochránce. Když mu bylo dvacet, vzal si Hanu a narodila se jim Jana. O pár let později Tomáš. Petr pracoval ve fabrice, bral přesčasy, aby dětem nic nechybělo. Hana byla nemocná, zemřela mladá. Petr zůstal na děti sám. Nikdy si nestěžoval.

„Víš, co je nejhorší?“ zašeptal Petr. „Že už ani nevím, jestli jsem to dělal správně. Jestli jsem je tím rozmazlil. Jestli jsem jim měl někdy říct ne.“

Chtěl jsem ho obejmout, ale nevěděl jsem jak. Mezi námi viselo tolik nevyřčeného. Místo toho jsem mu nalil čaj a snažil se změnit téma. „Zítra přijdu zas. Přinesu ti něco dobrého.“

Petr se slabě usmál. „Díky, brácho.“

Když jsem šel domů, hlavou mi vířily myšlenky. Proč jsou dnes děti tak jiné? Proč je pro ně vlastní otec jen přítěž? V tramvaji jsem slyšel dvě ženy bavit se o tom, jak je těžké stíhat práci, děti, domácnost. Ale Petr pro své děti dělal všechno — a stejně zůstal sám.

Další dny jsem za Petrem chodil častěji. Nosil jsem mu jídlo, pomáhal s hygienou, povídali jsme si o starých časech. Jednou jsem zkusil zavolat Janě znovu. „Tati, já fakt nemůžu. Děda byl vždycky tvrdý, nikdy mi neřekl, že mě má rád. Teď už je pozdě,“ řekla mi do telefonu a zavěsila.

Tomáš mi napsal strohou SMS: „Nemám čas. Zařiďte to přes sociálku.“

Chtěl jsem na ně křičet. Chtěl jsem jim říct, jak moc Petr trpí, jak moc by potřeboval aspoň jejich návštěvu, pohlazení, obyčejné slovo. Ale věděl jsem, že bych jen ztratil nervy a nic by se nezměnilo.

Jednou večer Petr začal blouznit. Volal na Hanu, ptal se, kde jsou děti. Držel jsem ho za ruku a sliboval, že všechno bude dobré. Ale věděl jsem, že nebude.

Když Petr zemřel, byl jsem u něj. Držel jsem ho za ruku do poslední chvíle. Jana přijela až na pohřeb. Stála u rakve, oči suché, tvář kamenná. Tomáš přišel pozdě, v obleku, který mu neslušel. Po obřadu se mě ptali na dědictví.

Seděl jsem pak večer doma u stolu a díval se na starou fotku nás dvou z dětství. V hlavě mi zněla Petrova slova: „Možná jsem je rozmazlil.“

Kde se stala chyba? Je chyba v nás, v rodičích, kteří chtějí pro děti jen to nejlepší? Nebo v dětech, které si zvykly brát a neumí dávat? Má dnes ještě smysl obětovat se pro rodinu?

Někdy si říkám: Kdybych mohl vrátit čas, řekl bych bratrovi, že jeho láska měla smysl. Ale možná bych měl tu otázku položit i vám: Má dnes oběť pro druhé ještě cenu? Co si o tom myslíte vy?