Muž, který si pětkrát denně měnil ponožky

„Proč to zase děláš, Petře?“ vyhrkla jsem, sotva jsem slyšela, jak se dveře koupelny zabouchly. Bylo teprve půl desáté dopoledne a on už potřetí měnil ponožky. Vzduch v kuchyni byl těžký, naplněný tichem a nevyřčenými slovy. Seděla jsem u stolu s hrnkem kávy, ruce se mi třásly.

Petr vyšel z koupelny, v ruce svíral další pár bílých ponožek. „Nechci, aby mi smrděly nohy,“ odpověděl tiše, aniž by se na mě podíval. Jeho hlas byl unavený, stejně jako já. Už jsme tohle téma probírali tolikrát, že jsem měla pocit, že se točíme v kruhu.

„Ale vždyť jsi doma! Nikdo tě tu nevidí, nikdo necítí…“ začala jsem, ale on mě přerušil.

„To není pravda! Já to cítím. A vadí mi to.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Kde je ten muž, kterého jsem si brala? Ten, který mě rozesmával svými vtipy a spontánními nápady? Teď tu stojí cizinec, jehož život ovládají rituály a strach z nečistoty.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu v kostele svatého Mikuláše. Jak jsme se smáli, když mu upadla prstýnková krabička na zem a on ji zvedl bez zaváhání – tehdy by ho ani nenapadlo si jít umýt ruce. Teď by to udělal třikrát.

„Mami, proč je táta pořád v koupelně?“ ozvalo se z chodby. Naše dcera Anička stála ve dveřích v růžovém pyžamu a mnula si oči.

„Táta si jen potřebuje něco zařídit,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Ale Anička už byla dost stará na to, aby poznala, že něco není v pořádku.

Petr se na ni usmál a pohladil ji po vlasech. „Běž si ještě chvilku hrát, princezno.“

Když odešla, sedl si ke mně ke stolu. Dlouho jsme mlčeli. Pak řekl: „Já vím, že tě to štve. Ale já s tím prostě nemůžu přestat.“

„Zkoušel jsi o tom s někým mluvit? S doktorem? S psychologem?“ zeptala jsem se opatrně.

Zamračil se. „Nejsem blázen.“

„To nikdo neříká! Ale tohle už není normální. Nejen kvůli tobě… ale i kvůli nám. Anička si toho všímá. A já… já už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku.“

Petr sevřel hrnek tak silně, až mu zbělely klouby. „Víš, kdy to začalo? Po té bouračce před dvěma lety. Od té doby mám pocit, že když něco neudělám správně – když nejsem dost čistý – stane se zase něco špatného.“

Bylo to poprvé, co o tom mluvil nahlas. Vzpomněla jsem si na tu noc – jak mi volali z nemocnice, jak jsem běžela chodbami Motola a modlila se, aby byl v pořádku. Tehdy přežil jen zázrakem.

„Petře…“ natáhla jsem k němu ruku, ale on ji odmítl.

„Já vím, že tě ztrácím,“ zašeptal. „Ale já nevím, jak s tím bojovat.“

Slzy mi stékaly po tváři. „Neztrácíš mě kvůli tomu, že máš problém. Ztrácíš mě proto, že o tom nechceš mluvit a nechceš si nechat pomoct.“

Vstal od stolu a šel do ložnice. Slyšela jsem šustění igelitového pytlíku – další ponožky mizely ve skříni.

Ten den jsme spolu skoro nemluvili. Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o všem, co jsme spolu prožili – o prvním rande v kavárně Slavia, o Aniččiných prvních krůčcích i o tom, jak jsme spolu zvládli jeho rekonvalescenci po bouračce.

Ale teď jsme každý sám.

Další dny byly stejné. Petr byl čím dál uzavřenější, ponožky mizely rychleji než chleba na stole. Anička začala být nervózní, ptala se mě, jestli je táta nemocný.

Jednoho večera jsem už nevydržela a zavolala jeho sestře Lence.

„Lenko, já už nevím co dál,“ brečela jsem do telefonu.

„Musíš ho přesvědčit, aby šel k odborníkovi,“ řekla Lenka rozhodně. „Jinak se to bude jen zhoršovat.“

Další ráno jsem Petrově matce řekla pravdu. Seděla u nás v kuchyni a plakala spolu se mnou.

Nakonec Petr souhlasil s návštěvou psychologa – ale jen proto, že viděl Aničku plakat.

První návštěva byla těžká. Seděli jsme v čekárně na poliklinice na Karlově náměstí a Petr byl bledý jako stěna.

Psycholožka paní doktorka Novotná byla laskavá a trpělivá. Petr poprvé otevřeně mluvil o svých pocitech – o strachu ze špíny i ze smrti.

Začal chodit na terapie pravidelně. Nebylo to jednoduché – někdy měl pocit, že je všechno horší než dřív. Ale pomalu se učil žít bez svých rituálů.

Jednoho dne přišel domů a já si všimla, že má na sobě stejné ponožky už od rána.

„Dneska jsem je neměnil ani jednou,“ řekl tiše.

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Ale pořád mám strach – co když se to vrátí? Co když nikdy nebudeme jako dřív?

Možná bych měla být vděčná za každý malý pokrok… Ale ptám se vás: Jak moc máme bojovat za vztah, když nás ničí věci, které nedokážeme ovlivnit? Má smysl doufat v návrat ke štěstí, nebo je lepší přijmout novou realitu?