Muž, který si pětkrát denně měnil ponožky: Příběh o lásce, posedlosti a ztrátě

„Nikolo, kde jsou moje nové ponožky? Ty s modrým proužkem, ne tyhle!“ Martinův hlas se nesl bytem jako ostrý nůž. Bylo půl sedmé ráno, venku ještě tma, a já už cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. V ruce jsem držela hrnek s kávou, ale chuť mi dávno zmizela. „Jsou v horní zásuvce, jak vždycky,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem si říkala, že je to zase začátek dalšího dne plného jeho rituálů.

Martin byl vždycky pečlivý. Když jsme se poznali na fakultě v Olomouci, líbilo se mi, jak má všechno srovnané – index, poznámky, dokonce i tužky v penálu. Byl jiný než ostatní kluci, kteří žili ze dne na den. Jenže po svatbě se jeho pečlivost změnila v posedlost. Každý den si pětkrát měnil ponožky. Ráno před prací, po příchodu domů, po obědě, před večeří a ještě těsně před spaním. Pral je zvlášť, v ruce, a sušil na speciálním sušáku na balkoně. Nikdo jiný se jich nesměl dotknout.

Zpočátku jsem to brala jako jeho zvláštnost. „Každý má nějakou úchylku,“ smála jsem se kamarádce Lence u vína. Ale postupně začal Martin kontrolovat i moje ponožky. „Nikolo, ty jsi byla venku a pak jsi šla v těch stejných ponožkách do postele? Víš, kolik je tam bakterií?“ Jeho hlas byl plný odporu. Začala jsem si připadat špinavá. Každý večer jsem se sprchovala dvakrát a ponožky měnila podle jeho pokynů.

Naše domácnost se změnila v laboratoř. Všude dezinfekční spreje, speciální mýdla a hadry na podlahu. Když přišla návštěva, Martin jim podával jednorázové přezůvky a nutil je mýt si ruce až po lokty. Moje maminka to jednou nevydržela: „Martine, nejsme v nemocnici!“ Ale on jen pokrčil rameny: „Nikdo neví, co si domů přinesete.“

Začala jsem se stydět zvát kohokoliv domů. Kamarádky se mi vyhýbaly, maminka volala čím dál méně. Byli jsme jen my dva – a jeho rituály. Každý večer jsem čekala na chvíli klidu, kdy si sednu s knížkou do obýváku. Ale i tam mě našel: „Nikolo, sedíš na gauči v domácím oblečení? To je jen na spaní!“ Už jsem nevěděla, co je správné.

Jednou v zimě jsem přišla domů z práce později. Venku chumelilo a já byla promrzlá až na kost. Martin stál u dveří s výrazem naprostého znechucení: „Ty jsi šla v těch botách přes celý byt? Víš vůbec, co všechno jsi sem přinesla?“ Rozbrečela jsem se. On jen stál a díval se na mě s ledovým klidem.

Začala jsem chodit domů co nejpozději. Seděla jsem sama v kavárně na náměstí a dívala se na lidi, kteří žili normální životy. Jednou si ke mně přisedla starší paní: „Slečno, jste v pořádku?“ Rozplakala jsem se jí do ramene.

Martin si ničeho nevšiml. Jeho svět byl svět čistoty a pořádku. Když jsem mu řekla, že už to nezvládám, odpověděl: „To je tvoje slabost, Nikolo. Já jen nechci být nemocný.“

Začali jsme spát odděleně. On ve své sterilní ložnici s bílým povlečením a já na gauči v obýváku. Každý den jsem přemýšlela, jestli tohle je život, který jsem chtěla. Když jsem jednou přišla domů a našla ho, jak dezinfikuje kliky dveří už potřetí za hodinu, něco ve mně prasklo.

„Martine, já už takhle nemůžu dál! Chci zpátky svůj život!“ vykřikla jsem zoufale.

Podíval se na mě s nepochopením: „Ale vždyť je tu všechno v pořádku.“

Odešla jsem k mamince do paneláku na sídlišti. První noc jsem spala ve starém pyžamu a ponožkách, které bych u Martina už dávno musela vyhodit. Plakala jsem do polštáře úlevou i smutkem zároveň.

Martin mi psal dlouhé zprávy o tom, jak bych měla žít zdravěji a čistěji. Ale já už věděla, že jeho svět není pro mě.

Dnes sedím u okna a dívám se na děti hrající si na hřišti pod panelákem. Přemýšlím o tom, jak snadno může láska sklouznout do pasti zvyků a strachu.

Možná bych měla být chápavější? Nebo je někdy lepší odejít dřív, než vás někdo úplně pohltí svými démony?

Co byste udělali vy na mém místě?