Na prahu padesátky: Odcházím od Jany kvůli lásce, která nikdy nezemřela

„Tati, co to děláš?“ ozvalo se za mnou, když jsem v předsíni tiše zavíral kufr. Hlas mé dcery Kláry mě zasáhl jako blesk. Stál jsem tam, ruce se mi třásly, a v hlavě mi hučelo. Bylo mi právě padesát a místo oslavy jsem balil věci, abych odešel z domova.

„Klárko… já…“ hledal jsem slova, ale žádná nebyla dost dobrá. „Musím na chvíli pryč.“

„Kvůli mámě?“ zeptala se tiše. V jejím pohledu bylo tolik bolesti, že jsem měl chuť všechno zrušit a zůstat. Ale už bylo pozdě.

Jana spala nahoře. Včera jsme se pohádali. Ne poprvé. Poslední roky jsme spolu žili spíš jako spolubydlící než jako manželé. Každý den stejný scénář: práce, večeře, televize, mlčení. Někdy jsem měl pocit, že se dusím.

Ale dnes to nebylo kvůli hádce. Dnes jsem odcházel kvůli Evě.

Evu jsem poznal na gymnáziu v Plzni. Byla to první láska – ta opravdová, co člověku zůstane pod kůží navždy. Po maturitě jsme se rozešli, každý šel svou cestou. Já do Prahy na techniku, ona na medicínu do Brna. Občas jsme si napsali pohled, párkrát se potkali na srazu. Pak přišel život: práce, svatba s Janou, děti…

Ale Eva nikdy nezmizela z mého srdce. Před rokem mi napsala na Facebooku. Prý jestli si dáme kafe, že je po rozvodu a často myslí na staré časy. Nejdřív jsem váhal, ale pak jsem souhlasil. Setkání bylo jako návrat domů. Povídali jsme si celé hodiny – o všem a o ničem. Smáli jsme se, vzpomínali… A najednou jsem cítil něco, co jsem roky nepoznal: radost.

Začali jsme si psát častěji. Tajně. Vyměňovali jsme si zprávy i v noci, když Jana spala vedle mě. Cítil jsem se jako puberťák – a zároveň jako zrádce. Věděl jsem, že to není fér vůči Janě ani dětem. Ale nemohl jsem přestat.

Jednoho dne mi Eva řekla: „Buďme upřímní. Chci tě zpátky. Ale jen pokud to budeš chtít i ty.“

Celý měsíc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom pořád dokola. Co když je to jen iluze? Co když zničím rodinu kvůli něčemu, co už dávno neexistuje? Ale pak jsem si uvědomil: žiju život někoho jiného. Ne svůj.

A tak jsem tu stál s kufrem v ruce a díval se do očí své dcery.

„Klárko, mám tě moc rád,“ zašeptal jsem a objal ji. Plakala mi na rameni.

„A co máma?“

„Máma je silná žena. Zvládne to. A já… já už nemůžu dál lhát.“

Když jsem odcházel z domu, slyšel jsem Janu volat mé jméno. Neotočil jsem se. Neměl jsem sílu.

První noc u Evy byla zvláštní. Seděli jsme spolu na gauči v jejím bytě na Slovanech a mlčeli.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Ale chci to zkusit.“

Začalo období plné rozporuplných pocitů. Na jedné straně štěstí s Evou – smáli jsme se, chodili na procházky kolem Radbuzy, vařili spolu večeře… Na druhé straně výčitky svědomí a bolest z odloučení od rodiny.

Syn Tomáš mi měsíc nebral telefon. Klára mi psala jen krátké zprávy: „Mami je špatně.“ „Kdy přijdeš domů?“ „Proč jsi odešel?“

Jana mi poslala dlouhý e-mail plný výčitek i zoufalství: „Po třiceti letech mě opustíš kvůli nějaké staré známosti? Co ti chybělo? Proč jsi mi to neřekl dřív?“

Nevěděl jsem, jak odpovědět. Sám sobě jsem nerozuměl.

Jednou večer u Evy zazvonil telefon – Klára.

„Tati, můžeš přijet? Máma je v nemocnici.“

Srdce mi spadlo do kalhot. Okamžitě jsem sedl do auta a jel do fakultní nemocnice na Lochotíně.

Jana ležela na lůžku bledá a unavená.

„Tohle jsi chtěl?“ zašeptala.

Seděl jsem u její postele celou noc a přemýšlel o všem, co jsme spolu prožili – dobrém i zlém. O dětech, o společných dovolených v Krkonoších, o smíchu i hádkách.

Ráno mě vystřídala Klára.

Venku před nemocnicí mě zastavil Tomáš.

„Jsi srab,“ řekl mi do očí. „Zničil jsi nám rodinu.“

Neměl jsem sílu odporovat.

Dny plynuly pomalu. Jana se zotavila a já se snažil být dětem nablízku – i když mě odmítali. S Evou jsme začali nový život, ale stín minulosti byl všude s námi.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Plzně pod sebou. Přemýšlím: Udělal jsem správně? Mám právo být šťastný na úkor druhých? Nebo je lepší celý život předstírat?

Možná největší odvaha není odejít – ale žít s následky svých rozhodnutí.

Co byste udělali vy? Je lepší žít pravdivě a riskovat bolest druhých, nebo zůstat ze strachu a pohodlí tam, kde už srdce nebije?