„Ne, mami, tentokrát ne.“ Příběh o vzdoru, rodině a hledání vlastního místa

„Ne, mami, tentokrát ne!“ vyhrkla jsem do telefonu dřív, než jsem si to vůbec stihla rozmyslet. V tu chvíli se na druhém konci rozhostilo ticho. Slyšela jsem jen její přerývaný dech a v pozadí tlumené zvuky televize – určitě běžel nějaký nekonečný seriál na ČT1, jak to máma miluje. „Ale Aničko, přijedou teta Jarka s Milanem a děti… Vždyť jsi je neviděla od Vánoc,“ zkusila to znovu, tentokrát už s náznakem výčitky v hlase.

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit vztek. „Mami, já mám práci, mám svůj život tady v Praze. Nemůžu pořád jezdit domů jen proto, že někdo přijede na návštěvu.“ A pak jsem to udělala – zavěsila jsem. Poprvé v životě. Ruce se mi třásly a v hrudi mě pálil pocit viny smíšený s úlevou.

Seděla jsem u malého stolu v kuchyni svého bytu na Žižkově a dívala se z okna na šedivé paneláky. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Vzpomněla jsem si na dětství v malé vesnici u Litomyšle – na nekonečné louky, vůni sena a ticho, které mě vždycky dusilo. Máma byla vždycky ta, která držela rodinu pohromadě. Táta byl věčně v práci nebo v hospodě, brácha Tomáš utekl do Brna hned po maturitě a já… já jsem byla ta hodná dcera, která nikdy neodmlouvala.

Jenže od té doby, co jsem před třemi lety odešla do Prahy studovat žurnalistiku, všechno se změnilo. Najednou jsem mohla chodit do kina kdykoli chci, jít na pivo s kamarády z koleje nebo se jen tak toulat po nábřeží. Nikdo mi neříkal, že mám pomoct s králíkama nebo že bych měla být doma do desíti. A teď, když už pracuju v redakci jednoho menšího časopisu a platím si vlastní nájem, cítím se konečně svobodná.

Ale máma to nikdy nepochopila. Pro ni je Praha synonymem nebezpečí a samoty. „Vždyť tam nikoho nemáš,“ říkávala mi pořád dokola. „Tady máš rodinu.“ Jenže já jsem rodinu chtěla tvořit podle sebe – s lidmi, které si vyberu sama.

Telefon zazvonil znovu. Ignorovala jsem ho. Místo toho jsem otevřela notebook a snažila se ponořit do práce – článek o tom, jak mladí Češi utíkají z vesnic do měst. Ironie osudu.

Večer mi přišla zpráva od bráchy: „Co jsi provedla mámě? Volala mi celá rozhozená.“

Zhluboka jsem se nadechla a napsala: „Jen jsem jí řekla pravdu.“

Za pár dní mi přišel dopis – ručně psaný, jak to máma dělávala vždycky, když chtěla něco říct opravdu vážně:

„Aničko,

vím, že máš svůj život a že tě Praha baví. Ale rodina je důležitá. Jednou pochopíš, až budeš mít svoje děti. Nechci tě nutit, ale mrzí mě to. Teta Jarka byla smutná, že tě neviděla. Přijeď někdy aspoň na víkend.

Máma“

Seděla jsem dlouho nad tím dopisem a přemýšlela. Proč je tak těžké vysvětlit rodičům, že jejich představa štěstí není ta moje? Proč mám pořád pocit viny za to, že chci žít jinak?

O víkendu jsem šla s kamarádkou Lenkou na kafe do kavárny na Letné. „Víš co,“ řekla mi Lenka mezi dvěma doušky cappuccina, „moje máma je stejná. Pořád mi volá kvůli každé blbosti. Ale kdybych jí řekla ne takhle natvrdo jako ty… asi by mě vydědila.“

„Já už prostě nemůžu,“ přiznala jsem tiše. „Mám pocit, že když jedu domů, zase se ze mě stává ta malá holka, co musí poslouchat.“

Lenka se usmála: „To je normální. Ale musíš si nastavit hranice. Jinak tě to semele.“

Celý týden jsem pak přemýšlela nad tím slovem – hranice. Nikdy jsme o tom doma nemluvili. U nás se prostě poslouchalo.

V pátek večer mi máma znovu volala. Tentokrát jsem to vzala.

„Ahoj mami.“

„Ahoj Aničko… promiň za ten minulý týden. Nechtěla jsem tě rozčílit.“

„Já vím, mami… Taky mě to mrzí. Ale potřebuju trochu prostoru. Potřebuju žít svůj život.“

Chvíli bylo ticho.

„Dobře,“ řekla nakonec máma tiše. „Ale nezapomeň na nás úplně.“

„Neboj,“ usmála jsem se do telefonu. „Jen potřebuju být chvíli sama sebou.“

Když jsem zavěsila, cítila jsem zvláštní směs smutku a úlevy. Možná jsme si poprvé opravdu porozuměly – nebo aspoň začaly chápat jedna druhou.

Někdy si říkám: Je špatné chtít žít jinak než naši rodiče? Kde je ta hranice mezi láskou k rodině a láskou k sobě samé? Co si o tom myslíte vy?