Nebyla jsem pozvaná na svatbu, protože jsem ‚cizinka‘, ale teď jsem jim zase rodina. Co mám dělat?

„Takže ty opravdu nejsi pozvaná?“ zeptala se mě tiše moje kamarádka Jana, když jsem jí s roztřeseným hlasem vyprávěla, co se stalo. Seděly jsme v kavárně na Vinohradech, venku pršelo a já se snažila zadržet slzy. „Ne, nejsem. Prý jsem pro ně už cizinka, protože jsem odešla do Prahy a žiju tady už osm let.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždyť je to moje rodina! Moje sestřenice, se kterou jsme vyrůstaly jako sestry, se vdává a já nejsem dost dobrá na to, abych byla u toho?

V hlavě mi běžely všechny ty vzpomínky – jak jsme spolu jako malé holky běhaly po zahradě u babičky v Plzni, jak jsme si šeptaly tajemství pod peřinou, jak jsme si slibovaly, že budeme vždycky stát při sobě. A teď? Teď jsem pro ně jen ta, co se odstěhovala do velkého města, co má jiné názory, jiný život, a už mezi ně nepatří.

„Ale proč ti to aspoň neřekli na rovinu?“ ptala se Jana. „To je na tom to nejhorší,“ odpověděla jsem. „Nikdo mi nic neřekl. Jen jsem se to dozvěděla náhodou, když jsem viděla fotky na Facebooku. Všichni tam byli, i ti, co se s rodinou skoro nestýkají. Jen já ne.“

Doma jsem pak seděla na posteli a zírala do stropu. V hlavě mi zněla slova mé mámy: „Víš, oni tě tam nechtěli zvát, protože jsi už taková jiná…“ Jiná? Co to znamená? Že mám jiný názor na svět? Že jsem si dovolila žít po svém? Že jsem si našla práci v Praze a nevdala se za prvního kluka z vesnice?

Uběhly tři měsíce. Snažila jsem se na to zapomenout, ale pokaždé, když jsem volala domů, cítila jsem v sobě hořkost. S rodinou jsme se vídali čím dál míň. A pak mi jednoho dne přišla zpráva od tety: „Ahoj, Lucko, jedeme s rodinou do Prahy na koncert, nemohli bychom u tebe přespat? Víš, jsi naše rodina, bylo by to fajn.“

Seděla jsem nad tou zprávou snad půl hodiny a nevěděla, co odpovědět. Najednou jsem jim byla zase dobrá? Když potřebují ušetřit za hotel, jsem jejich. Ale když jde o důležité chvíle, jsem cizinka? V hlavě mi běžely všechny ty rozhovory, kdy mi říkali, že jsem se změnila, že už nejsem „jedna z nich“. Vzpomněla jsem si, jak mě teta na poslední rodinné oslavě odbyla: „Ty už tomu stejně nerozumíš, ty jsi teď Pražačka.“

Celý večer jsem přemýšlela, co mám dělat. Zavolala jsem mámě. „Mami, co bys dělala na mém místě?“ zeptala jsem se. Chvíli bylo ticho. „Lucko, já vím, že tě to bolí. Ale rodina je rodina. Třeba si to uvědomí, když jim pomůžeš.“

Ale proč mám být vždycky ta, která ustoupí? Proč mám pořád odpouštět, když oni mě zraňují? Vzpomněla jsem si na poslední Vánoce, kdy jsem přijela domů a všichni se bavili o svatbě, jako bych tam nebyla. Nikdo se mě nezeptal, jak se mám, co dělám, jestli jsem šťastná. Byla jsem tam jen do počtu.

Druhý den mi teta volala. „Lucko, tak co, můžeme u tebe přespat? Máme to fakt složité, hotely jsou drahé a ty máš přece ten velký byt.“ Slyšela jsem v jejím hlase napětí, možná i trochu studu. „Teto, víš, že mě mrzí, jak to mezi námi je?“ řekla jsem opatrně. „Ale proč?“ divila se. „Vždyť jsme rodina.“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „A proč jsem nebyla pozvaná na svatbu? Proč jsem pro vás byla cizinka?“ Na druhém konci bylo ticho. „Lucko, to nebylo tak… Víš, ono to bylo složité. Někteří si mysleli, že bys tam nezapadla, že už jsi jiná…“

„Ale teď jsem vám zase dobrá, když potřebujete přespat?“ vyhrkla jsem. Teta zmlkla. „Promiň, Lucko. Možná jsme to měli udělat jinak. Ale teď opravdu potřebujeme pomoct.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Připadala jsem si jako malá holka, kterou někdo odstrčil z party. Tolik jsem se snažila být součástí rodiny, tolik jsem se snažila, aby mě přijali takovou, jaká jsem. Ale pořád jsem byla ta jiná, ta, co se nehodí do jejich představ.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli mám ustoupit a nechat je přespat, nebo jestli mám konečně říct dost. Kde je ta hranice mezi odpuštěním a sebeúctou? Kdy už je čas říct, že si zasloužím víc, než být jen ta, která se hodí, když je potřeba?

Nakonec jsem jim napsala: „Můžete u mě přespat. Ale ráda bych si s vámi o všem promluvila. Bolí mě, jak se ke mně chováte. Chci vědět, jestli jsem pro vás opravdu rodina, nebo jen výhodná adresa v Praze.“

Nevím, jak to dopadne. Možná se pohádáme, možná se něco změní. Ale vím, že už nechci být jen ta, která mlčí a všechno snese. Chci být slyšet. Chci, aby mě brali takovou, jaká jsem.

A tak se ptám: Kde je podle vás hranice mezi odpuštěním a sebeúctou? Má smysl pořád odpouštět, nebo je čas říct dost? Co byste udělali na mém místě?