Nečekaný host, zahrada a nové srdce: Příběh o Haně z Brna

„Kdo jste a co děláte v mém bytě?“ vyhrkla jsem, sotva jsem odhodila tašky na zem. V kuchyni seděl neznámý muž, popíjel z mého hrnku a tvářil se, jako by byl doma. Máma, Jana, stála vedle něj, ruce nervózně svírající utěrku, a v očích měla pohled, který jsem u ní neviděla od doby, co táta odešel.

„Hani, to je pan Novotný… ehm, Mirek. Pomáhá mi s opravou radiátoru,“ koktala máma, ale já poznala, že lže. Vždycky jsem poznala, když lže. Bylo mi třicet pět a po rozvodu jsem se vrátila do mámina bytu v Žabovřeskách. Byla jsem zvyklá na samotu, na ticho, na svůj klid. A teď tu seděl cizí chlap, pil moji kávu a máma se tvářila, jako by se nic nedělo.

„Oprava radiátoru? V červnu?“ zasyčela jsem. Mirek se pousmál, až mě zamrazilo. „Já už půjdu, Janičko,“ řekl a pohladil mámu po ruce. Ta se zachvěla, ale neucukla. Když za ním zaklaply dveře, nastalo ticho, které by se dalo krájet.

„Mami, co to mělo znamenat?“ vyjela jsem na ni. „To je… to je jen kamarád,“ šeptla. „Pomáhá mi s věcmi v domě. Je hodný.“

„A proč jsi mi o něm nikdy neřekla? Proč tu byl, když tu nejsem?“

Máma se rozplakala. „Nechtěla jsem tě zranit. Vím, že teď nemáš nikoho… a já… já taky ne. Ale Mirek je jiný. Je mi s ním dobře.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, neschopná slova. V hlavě mi vířily vzpomínky na tátu, který nás opustil kvůli mladší ženě, na svůj vlastní rozvod, na všechny ty večery, kdy jsme s mámou seděly u televize a předstíraly, že nám samota nevadí. Najednou jsem měla pocit, že jsem v jejím životě navíc.

Další dny jsem se jí vyhýbala. Chodila jsem do práce, vracela se pozdě večer a zamykala se v pokoji. Máma byla najednou veselá, zpívala si při vaření a často mizela z domu. Jednou jsem ji zahlédla, jak se s Mirkem drží za ruce na tramvajové zastávce. Zatnula jsem zuby a předstírala, že mě to nezajímá.

Jednoho rána jsem našla na stole vzkaz: „Jsem na zahradě. Přijď za mnou.“ Zahrada za domem byla roky zanedbaná – plevel, staré jabloně, rezavé nářadí. Máma tam stála v holínkách a s Mirkem ryli záhon. Smáli se a házeli po sobě hroudy hlíny jako děti.

„Pojď nám pomoct, Hani!“ volala máma. „Chceme zasadit rajčata.“

Chtěla jsem odejít, ale zůstala jsem stát. Mirek mi podal motyku a já ji neochotně přijala. Práce na zahradě mě překvapivě uklidnila. Hlína voněla po dešti, slunce hřálo do zad a já si vzpomněla na dětství, kdy jsme s tátou sázeli jahody.

Začala jsem chodit na zahradu každý den. Nejprve jen proto, abych nemusela být doma sama, pak už proto, že mě to opravdu bavilo. S Mirkem jsme se začali bavit o všem možném – o jeho dceři z prvního manželství, o jeho práci v knihovně, o tom, jak těžké je začít znovu po padesátce.

Jednou večer jsme seděli u ohně a Mirek řekl: „Víš, Hani, tvoje máma je úžasná žena. Dlouho byla sama. Myslím, že si zaslouží být šťastná.“

Podívala jsem se na mámu. Usmívala se a v očích měla jiskru, kterou jsem u ní neviděla roky. Najednou jsem pochopila, že její štěstí není moje zrada. Že mám právo být smutná i šťastná zároveň.

Začala jsem s mámou mluvit otevřeněji. Vyprávěla mi o svých obavách – že mě ztratí, že ji odsoudím. Já jí zase řekla o svém strachu z budoucnosti, z další samoty. Pomalu jsme si k sobě hledaly cestu zpátky.

Jednoho dne mi máma řekla: „Hani, chci tě poprosit o něco důležitého. Můžeš mi odpustit?“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Dnes je zahrada plná květin a zeleniny. Mirek se stal součástí naší rodiny – ne jako náhradní táta, ale jako přítel. Máma je šťastná a já taky. Našla jsem si novou práci v komunitním centru a pomáhám ostatním lidem najít sílu začít znovu.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké přijmout štěstí druhých? A proč máme pocit, že když někdo najde lásku, ztrácíme tím kus sebe? Co si o tom myslíte vy?