Nečekaný zeť: Cesta k přijetí v české rodině

„Tohle není muž pro naši Lucii!“ slyšel jsem za dveřmi kuchyně hlas paní Věry, mé budoucí tchyně. Stál jsem na chodbě jejich bytu v paneláku na Jižním Městě, v ruce kytku a krabičku bonboniér. Srdce mi bušilo až v krku. Věděl jsem, že mě nesnáší. „Řidič kamionu! Celý týden pryč, doma jenom na víkend a ještě k tomu… hraje počítačové hry! Co to je za chlapa?“ pokračovala. Lucie, moje holka, se mi snažila dodat odvahu pohledem přes otevřené dveře. „Mami, Radek je hodný. A já ho miluju,“ ozvala se tiše, ale pevně.

Vstoupil jsem do kuchyně. Věra se na mě podívala s pohledem, který by dokázal zmrazit i vařící vodu. „Dobrý den,“ řekl jsem a podal jí kytici. „To je pro vás.“ Vzala ji, aniž by se usmála. „Děkuju,“ řekla stroze a otočila se zpět ke sporáku. Luciin otec, pan Josef, seděl u stolu a četl noviny. „Tak co, Radku, jaká byla cesta?“ zeptal se bez zájmu. „Dlouhá,“ odpověděl jsem a snažil se tvářit klidně.

První večeře s její rodinou byla katastrofa. Věra se mě ptala na všechno možné – kolik vydělávám, jestli mám vlastní byt (neměl jsem), jestli plánuju někdy dělat něco pořádného (prý ‚něco v kanceláři‘). Lucie se mě snažila bránit, ale bylo to marné. Po večeři jsem šel na balkon a zapálil si cigaretu. Lucie přišla za mnou. „Promiň, že jsou takoví,“ šeptla. „To je v pohodě,“ zalhal jsem.

Takhle to šlo několik měsíců. Každý víkend jsem přijel z cest a snažil se zapadnout do jejich rodiny. Věra mě ignorovala nebo kritizovala, Josef byl neutrální, ale chladný. Jediný, kdo mě měl rád, byla Lucčina mladší sestra Jana – ta si se mnou občas zahrála Counter-Strike a smála se mým historkám z cest.

Pak přišel zlom. Jednoho večera mi Lucie zavolala do kabiny kamionu: „Radku, máma je v nemocnici. Infarkt.“ Okamžitě jsem otočil auto a jel zpátky do Prahy. V nemocnici seděla Lucie s Janou na chodbě a plakaly. Josef byl bledý jako stěna. V tu chvíli jsem zapomněl na všechny křivdy a šel za nimi.

Věra ležela na JIPce, napojená na přístroje. Lékař nám řekl, že bude potřebovat dlouhou rekonvalescenci a domácí péči. Josef byl zoufalý: „Já to sám nezvládnu…“ Lucie se rozplakala: „Já mám práci… Jana je ještě na škole…“ Podíval jsem se na ně a řekl: „Já mám teď volno mezi jízdami. Můžu tu být s ní přes den.“ Josef na mě koukal nevěřícně: „Ty bys to udělal?“ Přikývl jsem.

První týdny byly těžké. Věra byla slabá a podrážděná. Odmítala jíst, odmítala cvičit. „Nechci tě tady!“ křičela na mě jednou ráno, když jsem jí pomáhal vstát z postele. „Chci Lucii!“ Lucie ale musela do práce a já tam zůstal sám s její matkou. „Paní Věro,“ řekl jsem tiše, „vím, že mě nemáte ráda. Ale teď jste nemocná a potřebujete pomoc. Já tu budu tak dlouho, jak bude třeba.“ Podívala se na mě dlouho a pak jen kývla.

Začali jsme spolu trávit celé dny. Vařil jsem jí polévky podle receptů z internetu (a často je spálil), četl jí noviny nahlas, dívali jsme se spolu na staré české filmy v televizi. Postupně povolila – jednou mi dokonce řekla: „Ta tvoje bramboračka není tak špatná.“ Usmál jsem se: „To je od vás skoro pochvala.“ Po pár týdnech už jsme si povídali i o věcech, které ji trápily – o tom, jak měla strach o Lucii, jak ji mrzí, že už nejsou s Josefem tak blízko jako dřív.

Jednoho dne přišla Lucie domů dřív z práce a našla nás dva u stolu – hráli jsme spolu pexeso a smáli se tomu, jak si Věra plete obrázky. „Tohle bych nikdy nečekala,“ řekla Lucie dojatě.

Když se Věra uzdravila natolik, že mohla zase chodit ven, pozvala mě jedno odpoledne na procházku do parku. Sedli jsme si na lavičku u rybníka a ona mi řekla: „Radku… já jsem ti křivdila. Myslela jsem si, že nejsi dost dobrý pro moji dceru. Ale teď vidím, že jsi lepší než většina těch ‚dokonalých‘ chlapů z kanceláře.“ Bylo mi do breku.

Od té doby se všechno změnilo. Věra mě začala brát jako člena rodiny – dokonce mi jednou upekla bábovku k narozeninám! Josef mi začal vyprávět historky z mládí a Jana mě pozvala na rodinný výlet do Krkonoš.

Dneska už vím, že přijetí v rodině není samozřejmost – musí se vybojovat trpělivostí a upřímností. A někdy stačí jen být tam pro druhé v těžkých chvílích.

Občas si říkám: Kolik lidí kolem nás soudíme jen podle toho, co dělají nebo jak vypadají? A kolik opravdových vztahů nám kvůli tomu unikne? Co myslíte vy?