„Nechci tě na své svatbě“: Vyprávění jedné české matky o ztrátě dcery v den, o kterém snila

„Nechci tě na své svatbě.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik měsíců. Seděla jsem tehdy v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a hrnek s kávou mi málem vypadl z ruky. Klára stála naproti mně, oči zarudlé od pláče, ale hlas pevný. „Mami, prosím tě, nechoď. Nechci tě tam.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vždycky jsem si představovala, jak povedu Kláru uličkou, jak jí budu držet ruku, když bude nervózní, jak jí budu pomáhat s šaty a smát se s ní při přípravách. Ale místo toho jsem seděla sama v panelákové kuchyni na Jižním Městě a snažila se pochopit, kde se to všechno pokazilo.

Možná to začalo už dávno. Možná tehdy, když jsem byla na Kláru přísná kvůli škole. „Kláro, musíš mít samé jedničky, jinak z tebe nic nebude,“ říkala jsem jí pořád dokola. Byla jsem sama na všechno – manžel odešel, když bylo Kláře osm. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abych nás uživila. Byla jsem unavená, podrážděná a často jsem si zlost vybíjela právě na ní.

Jednou přišla domů s dvojkou z matematiky. „Tohle si nemůžeš dovolit!“ křičela jsem na ni. Klára brečela a já ji místo objetí poslala do pokoje. Teď bych dala cokoliv za to, abych ji mohla obejmout.

Když byla starší, začala se mi vzdalovat. Měla své kamarády, chodila na koncerty do Roxy a Lucerny, domů chodila pozdě. Já jí vyčítala každou minutu navíc. „Co si o tobě lidi pomyslí? Že jsi coura?“ vyletělo ze mě jednou v hádce. Viděla jsem v jejích očích bolest i vztek.

Pak přišel Tomáš. Sympatický kluk z Vinohrad, studoval architekturu. Klára byla šťastná – poprvé po dlouhé době jsem ji viděla opravdu zářit. Jenže já měla pocit, že mi ji bere. „Je moc mladá na vážný vztah,“ říkala jsem jí pořád dokola. „Měla bys studovat, ne se hned vázat.“

Jednoho večera jsme se pohádaly tak, že Klára odešla z domu a nevrátila se celou noc. Seděla jsem u okna a čekala na ni do rána. Když přišla, jen mlčky prošla kolem mě do pokoje.

Od té doby jsme spolu mluvily čím dál méně. Když mi oznámila, že se bude vdávat, čekala jsem, že mě obejme a řekne: „Mami, pojď mi pomoct s přípravami.“ Ale místo toho mi jen suše oznámila datum a místo.

A pak přišel ten den. Seděly jsme naproti sobě a Klára mi řekla tu větu: „Nechci tě na své svatbě.“

„Proč?“ zašeptala jsem tehdy.

„Protože mám pocit, že mě nikdy neposloucháš. Že jsi mě nikdy nepřijala takovou, jaká jsem. Vždycky jsi chtěla jen tu svou představu dcery – poslušnou holku s jedničkami a bez vlastního názoru.“

Chtěla jsem jí říct, že to tak není. Že jsem jen chtěla pro ni to nejlepší. Ale slova mi uvízla v krku.

Dny po té hádce byly jako zlý sen. Volala jsem jí několikrát denně, psala zprávy – neodpovídala. Sousedka paní Novotná mě potkala na chodbě: „Jano, co se děje? Vypadáš hrozně.“ Jen jsem pokrčila rameny.

Svatba byla v červnu na malé zahradě v Říčanech. Seděla jsem doma sama, dívala se na staré fotky Kláry – jak se směje na houpačce v parku Na Jezerce, jak jí foukám svíčky na dortu k desátým narozeninám… Slzy mi tekly po tvářích a já si říkala: Kde jsem udělala chybu?

Po svatbě mi přišla SMS: „Mami, potřebuju čas.“ To bylo všechno.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Hrdličková byla první člověk po letech, komu jsem dokázala říct nahlas: „Myslím, že jsem svou dceru ztratila.“ Učila mě omluvit se – nejen slovy, ale i činy.

Jednou večer jsem napsala Kláře dopis:

„Kláro,

vím, že jsem ti ublížila. Chtěla jsem pro tebe to nejlepší a místo toho jsem tě dusila svými představami o tom, jak bys měla žít svůj život. Odpusť mi prosím všechno to nepochopení a tlak. Miluju tě takovou, jaká jsi – i když to neumím vždycky říct správně.

Tvoje máma.“

Dopis jsem poslala poštou. Dny ubíhaly a já čekala na odpověď.

Jednoho dne zazvonil telefon. Klára.

„Ahoj mami… můžeme se sejít?“

Setkaly jsme se v kavárně Slavia u Národního divadla. Seděla naproti mně – dospělá žena s jemným úsměvem a očima plnýma smutku i naděje.

„Mami… já ti nechci ubližovat,“ řekla tiše.

„Já vím,“ odpověděla jsem a poprvé po letech ji objala.

Nevím, jestli někdy bude všechno jako dřív. Ale možná je to dobře – možná teď máme šanci začít znovu.

Někdy si kladu otázku: Kolik bolesti je potřeba k tomu, abychom pochopili vlastní chyby? A dokážeme někdy opravdu odpustit sami sobě?