Nejsem chůva ani služka: Když jsem dceři řekla, že mám svůj život

„Mami, můžeš dneska pohlídat Matýska? Máme s Honzou domluvené divadlo.“ Lucie stála ve dveřích s kabátem v ruce a já už cítila, jak mi v břiše narůstá uzel. Bylo to už potřetí tenhle týden. Včera jsem kvůli hlídání zrušila schůzku s kamarádkou, předevčírem jsem nestihla ani dojít na poštu. „Luci, dneska to opravdu nejde. Mám domluvené cvičení a pak jdu s Jitkou na kávu,“ odpověděla jsem opatrně.

Lucie protočila oči. „Mami, vždyť jsi v důchodu! Co jiného máš na práci?“ Její hlas byl podrážděný a já cítila, jak mi rudnou tváře. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem jen babička na zavolání. Jsem pořád člověk se svými sny a potřebami.

Když se Lucie před třemi lety vrátila z porodnice, byla vyčerpaná a já jí chtěla pomoct. Vzpomínala jsem na své začátky – jak těžké bylo zvládat všechno sama, když byl můj muž Petr pořád v práci. Tak jsem vařila, prala, chodila s kočárkem do parku a v noci chovala plačícího Matýska, aby si Lucie mohla aspoň na chvíli odpočinout. Tehdy jsem byla šťastná, že můžu být užitečná.

Jenže časem se z mé pomoci stala povinnost. Lucie i Honza začali plánovat svůj život tak, jako bych byla jejich osobní chůva. „Mami, zítra máme poradu, můžeš přijít už v osm?“ „Mami, Matýsek má rýmu, nechceme ho dávat do školky.“ „Mami, potřebujeme si odpočinout.“

Začala jsem si připadat neviditelná. Moje vlastní plány byly vždycky až na posledním místě. Kamarádky mě přestaly zvát na výlety, protože jsem nikdy neměla čas. Moje zahrádka zarůstala plevelem a knížky se vršily na nočním stolku – nedotčené.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s Petrem a rozplakala se. „Já už nevím, co mám dělat. Mám pocit, že už nejsem Marie, ale jen babička na zavolání.“ Petr mě pohladil po ruce: „Musíš jim to říct. Máš právo na svůj život.“

Druhý den jsem sebrala odvahu a pozvala Lucii na kávu. Seděla naproti mně, nervózně míchala cukr v hrnku. „Luci, musíme si promluvit,“ začala jsem. „Mám tě ráda a ráda ti pomůžu, ale nemůžu být pořád k dispozici. Chci mít taky svůj čas – na kamarádky, na cvičení, na sebe.“

Lucie se zamračila. „Ale mami, vždyť jsi vždycky říkala, že ráda hlídáš! Co máme dělat? Nemáme nikoho jiného.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale když budu pořád jen hlídat Matýska, přestanu být sama sebou. Chci být babička, která je šťastná – ne unavená a vyčerpaná.“

Následovalo ticho. Lucie se dívala do stolu a já měla pocit, že ji zraňuju. Ale věděla jsem, že musím vydržet.

Od té doby bylo doma dusno. Honza mi přestal volat úplně a Lucie byla odměřená. Když jsem přišla jednou za týden pohlídat Matýska, sotva prohodila pár slov. Cítila jsem bolest i vinu – jako bych byla špatná matka i babička.

Jednou večer mi volala moje sestra Jana: „Marie, musíš myslet i na sebe! Když budeš pořád jen dávat, co ti zbyde?“ Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Začala jsem chodit na keramiku a znovu se vídat s kamarádkami. Objevila jsem radost z maličkostí – z procházky bez kočárku, z ticha doma, z knížky přečtené až do konce. Ale zároveň mi chyběl Matýsek i Lucie.

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Mami, můžeme přijít na návštěvu?“ V jejím hlase byla nejistota.

Když přišli, Matýsek mi skočil kolem krku a Lucie si sedla ke stolu. „Mami… promiň,“ řekla tiše. „Byla jsem sobecká. Neuvědomila jsem si, jak moc toho pro nás děláš.“

Objaly jsme se a já cítila úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že naše vztahy už nikdy nebudou stejné – ale možná budou upřímnější.

Teď mám svůj čas i rodinu. Někdy je těžké najít rovnováhu mezi pomocí a vlastním životem. Ale věřím, že když si nastavíme hranice s láskou, můžeme být lepšími matkami i babičkami.

Někdy si večer sednu do křesla a přemýšlím: Proč je tak těžké říct „ne“ těm, které milujeme nejvíc? A kolik z nás se bojí žít svůj vlastní život ze strachu, že zklameme rodinu?