„Nejsem hladový, jen smutný“ – Příběh kluka a jeho babičky proti školnímu stigmatu

„Ondro, proč nejíš? Vždyť jsi měl dneska tělocvik, musíš být hladový!“ ozvalo se přes celý stůl v jídelně. Hlas paní kuchařky byl ostrý jako nůž a já cítil, jak se mi do tváří hrne krev. Všichni se na mě otočili. Někteří kluci z devítky se pochechtávali, holky od vedlejšího stolu si něco šeptaly. Sklopil jsem oči k prázdnému tácu a zamumlal: „Nemám hlad.“ Ve skutečnosti mi v břiše kručelo už od rána, ale věděl jsem, že dneska prostě nemám na oběd. Mamka je v práci od nevidím do nevidím a táta… toho jsem neviděl už roky. Peníze na obědy mi většinou dává babička, ale tentokrát jsme prostě neměli.

„Ondro, pojď sem!“ zavolala mě paní vychovatelka ke dveřím. Všichni ztichli. „Víš, že bez zaplaceného oběda nemůžeš do jídelny. Musíš si to vyřídit s vedením.“ Cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Všichni viděli, že jsem ten chudý kluk, co nemá ani na polívku. Chtěl jsem zmizet pod stůl nebo utéct domů.

Když jsem přišel domů, babička seděla u stolu a šila nějaké záplaty na moje staré kalhoty. „Ondrášku, co se stalo?“ ptala se hned, jak mě viděla. Snažil jsem se to zamluvit, ale ona poznala, že něco není v pořádku. Nakonec jsem to ze sebe vysypal: „Vyhodili mě z jídelny. Neměl jsem zaplaceno.“ Babička se zarazila a v očích jí problesklo něco tvrdého. „Tohle si nenecháme líbit,“ řekla tiše.

Druhý den ráno mě vedla za ruku do školy. V kanceláři ředitelky byla ticho jako v kostele. Babička mluvila klidně, ale pevně: „Paní ředitelko, Ondra není jediný, kdo má doma těžkou situaci. Nemůžete děti takhle veřejně ponižovat.“ Ředitelka se tvářila nepříjemně: „Chápu vaši situaci, ale pravidla jsou pravidla.“ Babička se nedala: „A co lidskost? Co empatie? Myslíte si, že dítěti pomůže, když ho před ostatními zostudíte?“

Cestou domů jsme šly mlčky. Babička mi stiskla ruku: „Neboj se, Ondro. Já tě nikdy nenechám samotného.“ Ale já věděl, že to není tak jednoduché. Ve škole už si mě dobírali: „Hele, to je ten socka! Máma mu nedává najíst!“ Smáli se mi i ti, co sami nosili roztrhané boty.

Začal jsem se vyhýbat jídelně i kamarádům. Radši jsem předstíral, že mám něco důležitého na práci nebo že nejsem hladový. Každý den jsem měl v břiše díru a v hlavě tisíc myšlenek: Proč je tohle pořád taková ostuda? Proč je chudoba ve škole horší než špatná známka?

Jednou večer přišla babička s papírem v ruce: „Podívej, Ondro, našla jsem žádost o příspěvek na obědy pro děti z rodin v nouzi.“ Bylo mi trapně. Nechtěl jsem být ten, kdo bere charitu. Ale babička mi vysvětlila: „Tohle není tvoje vina. Stát má pomáhat těm, kdo to potřebují.“

Vyplnili jsme žádost a za pár týdnů přišlo potvrzení – budu mít obědy zdarma. Myslel jsem si, že tím všechno skončí, ale spolužáci už si mě zaškatulkovali. Někteří přestali mluvit úplně, jiní si šeptali za zády.

Jednoho dne přišel za mnou Honza ze třídy: „Hele, Ondro… promiň za ty kecy minule. Máma říkala, že taky nemáme peněz nazbyt.“ Najednou jsem pochopil, že nejsem sám. Začali jsme spolu trávit přestávky a postupně se přidali další kluci.

Babička byla šťastná, když viděla, že už nejsem tak sám. Ale já pořád přemýšlel: Proč je pro nás tak těžké mluvit o tom, že nemáme peníze? Proč se ve škole pořád dělají rozdíly mezi dětmi podle toho, kolik mají doma?

Jednou jsem sebral odvahu a napsal dopis školnímu časopisu o tom, jaké to je být dítětem z chudé rodiny. Odpovědělo mi několik dalších dětí – některé anonymně – že mají podobné zkušenosti. Najednou jsme nebyli neviditelní.

Dnes už chodím na střední školu a na základku vzpomínám s hořkostí i vděčností. Vím, že bez babičky bych to nezvládl. Ale taky vím, že by stačilo málo – trochu víc pochopení od dospělých a méně posměchu od dětí – a všechno mohlo být jinak.

Někdy si večer před spaním říkám: Opravdu záleží ve škole jen na penězích? Proč je chudoba pořád taková hanba? Co byste udělali vy na mém místě?