Nemohla jsem říct tchyni pravdu o neplodnosti manžela – Život s mamánkem v české rodině

„Proč už nemáte dítě? Všichni ve vašem věku už mají aspoň jedno! Co na to řeknou sousedi?“ Tchyně stála v naší malé kuchyni, ruce v bok, a její hlas se nesl celým bytem. Petr seděl u stolu, zíral do hrnku s kávou a mlčel. Já jsem cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. Bylo to už potřetí tento měsíc, co přišla s podobnou otázkou. Věděla jsem, že tohle není jen její zvědavost – byla to výčitka, která bodala do živého.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale hned se odmlčel. Věděla jsem, že to zase nechá na mně. Jako vždycky. Od svatby uplynuly tři roky a já si zvykla na to, že jeho matka je součástí každého našeho rozhodnutí – od výběru záclon po to, kde budeme trávit Vánoce. Ale tohle bylo jiné. To, že nemůžeme mít děti, byla rána pro nás oba. Jenže Petr nedokázal své matce říct pravdu. Pořád doufal, že se to nějak vyřeší samo, nebo že já najdu ta správná slova.

Vzpomínám si na ten den na gynekologii, kdy nám lékař oznámil diagnózu. „Je mi líto, ale problém je na straně vašeho manžela.“ Petr seděl vedle mě, bledý jako stěna. Cestou domů nepromluvil ani slovo. Večer pak jen zašeptal: „Nikomu to neříkej. Ani mámě.“

Jenže jeho matka byla neúnavná. Každá návštěva byla jako výslech. „Možná bys měla přestat tolik pracovat, Lucie,“ říkala mi s úsměvem, který bolel víc než facka. „Nebo jsi moc hubená? Víš, že ženské tělo potřebuje sílu…“ Petr nikdy nic neřekl. Jen se díval do stolu nebo rychle změnil téma.

Jednoho večera jsem už nevydržela. „Petře, proč jí to neřekneš? Proč to mám pořád snášet já?“ vybuchla jsem v ložnici. „Vždyť ona si myslí, že chyba je ve mně!“

Petr se na mě podíval s očima plnýma slz. „Já nemůžu… Nechci ji zklamat. Celý život ode mě čeká vnuka…“

„A co já? Mě můžeš klidně obětovat?“

Mlčel. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním já, nikdy se nic nezmění.

Další sobotu přišla tchyně opět neohlášeně. Přinesla koláč a začala uklízet v našem obýváku. „Lucie, pojď mi pomoct s prádlem,“ zavolala mě do ložnice. Věděla jsem, že je to záminka k dalšímu rozhovoru.

„Lucie, řekni mi upřímně – ty nechceš děti? Nebo máš nějaký problém?“ Její oči byly tvrdé a neústupné.

Nadechla jsem se a cítila, jak se mi třesou ruce. „Paní Nováková…“ začala jsem a hlas se mi zlomil. „Problém není ve mně.“

Ztuhla a chvíli mlčela. „Co tím myslíš?“

„Petr… Petr nemůže mít děti.“

Bylo ticho tak hluboké, že jsem slyšela tikot hodin v kuchyni. Tchyně zbledla a posadila se na postel.

„To není možné… To není pravda…“ šeptala.

„Je mi líto,“ řekla jsem tiše.

Najednou se rozplakala. „Celý život jsem se těšila na vnoučata… Proč mi to Petr neřekl?“

„Protože vás nechtěl zklamat,“ odpověděla jsem upřímně.

Zbytek dne proběhl v tichu. Tchyně odešla brzy a Petr se na mě díval s výčitkou i úlevou zároveň.

Večer jsme seděli v obýváku a já cítila tíhu celé situace na svých bedrech.

„Myslíš, že jsi udělala správně?“ zeptal se Petr tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale už jsem nemohla dál žít ve lži.“

Od té doby se všechno změnilo. Tchyně přestala chodit tak často a když přišla, byla odměřená a smutná. Petr byl uzavřenější než dřív a mezi námi vyrostla zeď mlčení.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli chci takhle žít dál. Jestli mám být navždy ta silnější, která musí nést všechny rány za oba.

Jednoho večera jsem se podívala do zrcadla a zeptala se sama sebe: „Kolik toho ještě vydržím? Je správné chránit city druhých na úkor vlastního štěstí?“