Nepoznávám vlastního syna: Jak moje snacha změnila naši rodinu

„Tomáši, proč už za mnou nechodíš?“ vyhrkla jsem, sotva otevřel dveře našeho bytu. Stál tam, vysoký, v novém kabátu, který jsem na něm ještě neviděla. Vedle něj Lenka, s úsměvem, který mi vždycky připadal trochu falešný. „Mami, máme toho teď hodně,“ odpověděl Tomáš a ani se na mě pořádně nepodíval. Lenka ho chytila za ruku a já cítila, jak mi srdce klesá až do žaludku.

Ještě před dvěma lety jsme spolu s Tomášem chodili na procházky do Stromovky, povídali si o všem možném a smáli se nad starými historkami z jeho dětství. Teď mám pocit, že mluvím do zdi. Od svatby s Lenkou se všechno změnilo. Najednou je všechno jinak – Tomáš má nové zájmy, nové přátele, dokonce i jiný styl oblékání. A já? Jako bych byla jen nepříjemná připomínka jeho minulosti.

„Mami, musíme jít, máme ještě schůzku s Lenkou rodiči,“ řekl Tomáš a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Ale vždyť jsme se neviděli skoro měsíc…“ zašeptala jsem. Lenka se na mě podívala tím svým pohledem – chladným, odměřeným. „Tomáš má teď hodně práce a my plánujeme dovolenou. Určitě se brzy ozveme,“ řekla a už ho táhla ke schodům.

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. V kuchyni voněla káva, kterou jsem vařila speciálně pro Tomáše – jeho oblíbenou s kapkou mléka navíc. Hrnek zůstal nedotčený na stole. Sedla jsem si a dívala se na staré fotografie – Tomáš jako malý kluk na kole, Tomáš s rozbitým kolenem, Tomáš na maturitním plese. Kde je ten kluk? Kde je ten můj syn?

Začala jsem si všímat, že mě Lenka vynechává ze všeho důležitého. Když měli narozeniny jejich malého syna Davida, pozvali mě až na poslední chvíli. Všichni už seděli u stolu, když jsem přišla – cizí lidé, cizí smích. Lenka mě sotva pozdravila a Tomáš byl nervózní, jako by se bál, že něco pokazím. „Mami, prosím tě, buď v klidu,“ šeptl mi do ucha, když jsem chtěla Davidovi předat dárek. Připadala jsem si jako vetřelec.

Jednou jsem sebrala odvahu a zavolala Tomášovi večer domů. „Tomáši, stalo se něco? Mám pocit, že se mi vyhýbáš.“ Na druhém konci bylo dlouho ticho. „Mami… Lenka si myslí, že bys měla trochu respektovat naše soukromí,“ řekl nakonec tiše. „Ale já tě přece nechci ztratit! Jsi můj jediný syn!“ vykřikla jsem zoufale. „Mami… prosím…“ A zavěsil.

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem opravdu moc vlezlá? Možná bych měla dát Tomášovi víc prostoru? Ale jak to mám udělat, když mi chybí? Když mám pocit, že bez něj nemám smysl života?

Moje sestra Alena mi radila: „Jani, nech je být. On se vrátí.“ Ale já tomu nevěřím. Lenka je silná osobnost – všechno musí být podle ní. Když jsme byli jednou všichni na obědě u nich doma v Modřanech, Lenka rozhodovala o všem – co budeme jíst, kde kdo bude sedět, dokonce i kdy půjdeme domů. Tomáš jen přikyvoval.

Jednou jsem to už nevydržela a řekla jí to přímo: „Lenko, mám pocit, že mě odstrkujete.“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „Paní Jano, Tomáš je dospělý muž. Má svou rodinu. Vy byste měla najít svůj vlastní život.“ Ta slova mě bodla jako nůž.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze – po nábřeží Vltavy, kolem Vyšehradu… Přemýšlela jsem o tom všem. O tom, jak rychle může člověk přijít o to nejcennější – o blízkost vlastního dítěte.

Jednou večer mi Tomáš poslal zprávu: „Mami, promiň za všechno. Ale potřebuju čas.“ Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela – co jsem udělala špatně? Je to opravdu všechno moje vina?

Když jsem pak viděla Davida na hřišti s Lenkou a Tomášem – smáli se spolu a vypadali šťastně – pochopila jsem, že jejich štěstí už nezahrnuje mě tak jako dřív. Možná je to přirozené… Ale proč to tak bolí?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Může matka někdy opravdu přestat milovat své dítě? A kde je ta hranice mezi láskou a lpěním? Co byste udělali vy na mém místě?