Nepozvaná na svatbu, ale očekává se ode mě domov: Dvojí metr v rodině

„Mami, prosím tě, neber si to osobně, ale na svatbu tě s tátou nezveme.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik měsíců. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené v dřezu plném horké vody a myla nádobí po nedělním obědě. Martin, můj jediný syn, stál ve dveřích a díval se na mě s tím svým dospěláckým výrazem, který si vypěstoval od té doby, co začal chodit s Lenkou. Lenka – ta krásná, sebevědomá žena s dcerou z předchozího vztahu, kterou jsem přijala jako vlastní.

„Jak to myslíš? Proč bych neměla být na tvé svatbě?“ zeptala jsem se tiše, abych neprobudila v sobě hněv nebo slzy. Martin se podíval stranou. „Lenka si to tak přeje. Chce malou svatbu jen s nejbližšími. Prý by to bylo moc složité…“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Vždyť já jsem jeho matka! Vychovala jsem ho sama po rozvodu s jeho otcem Petrem, když mu bylo šest. Všechno jsem mu obětovala – čas, peníze, sny. A teď? Teď nejsem dost blízká na to, abych byla u jeho nejdůležitějšího dne?

Týdny plynuly a já se snažila najít smysl v tom, co se stalo. S Lenkou jsme nikdy neměly vyloženě špatný vztah, ale vždycky mezi námi bylo něco nevyřčeného. Možná žárlila na můj vztah s Martinem, možná jí vadilo, že jsem jí nikdy neřekla „dcero“. Ale já se snažila – opravdu! Brala jsem její malou Aničku na výlety, hlídala ji, když potřebovali jít do práce nebo si jen odpočinout.

Svatba proběhla beze mě. Viděla jsem fotky na Facebooku – všichni šťastní, usměvaví, v krásném altánku někde u Berouna. Ani jedna zpráva, ani jedno poděkování za všechno, co jsem pro ně udělala. Jen ticho.

A pak přišel ten den. Bylo to v lednu, venku sněžilo a já seděla u televize s hrnkem čaje. Zazvonil telefon. „Mami?“ ozval se Martinův hlas. „Prosím tě… můžeme u tebe pár týdnů bydlet? Vyhodili nás z bytu, majitel ho prodal a zatím nemáme kam jít.“

Chvíli jsem mlčela. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle – jak mě odsunuli stranou, jak mě vymazali ze svého života ve chvíli, kdy slavili svůj nový začátek. A teď? Teď jsem jim zase dobrá?

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem nakonec. „Přijeďte.“

Když přijeli, byla jsem nervózní. Lenka se tvářila provinile a Anička se ke mně rozběhla s otevřenou náručí. Martin vypadal unaveně a zlomeně. Večer jsme seděli u stolu a jedli polévku. „Děkujeme, mami,“ řekl tiše Martin a sklopil oči.

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy. Ale nebylo to v pořádku. Cítila jsem se jako služka ve vlastním domě – vařila jsem, prala jejich prádlo, hlídala Aničku, když Lenka chodila na pohovory do práce.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi.

„Myslíš, že tu můžeme zůstat déle?“ ptala se Lenka tiše.

„Nevím… máma je hodná, ale nechci ji zneužívat,“ odpověděl Martin.

„Ale vždyť je to tvoje máma! To je přece normální…“

Normální? Co je na tom normálního? Že mě vynechali ze svého štěstí a teď čekají, že jim poskytnu domov?

Jednou večer jsme seděli sami s Lenkou v kuchyni. „Ivano… chtěla bych ti poděkovat,“ začala opatrně. „Vím, že to nebylo fér… ta svatba…“

Podívala jsem se jí do očí. „Proč jste mě tam nechtěli?“ zeptala jsem se přímo.

Lenka sklopila hlavu. „Bála jsem se… že tam budeš s Petrem a že to bude trapné. Moje rodina je komplikovaná a… prostě jsem chtěla mít klid.“

„A co já? Myslela jsi někdy na to, jak se budu cítit?“

Lenka mlčela. V tu chvíli jsem pochopila – nikdy nešlo o mě. Šlo jen o jejich pohodlí.

Dny plynuly a já cítila stále větší únavu a smutek. Byla jsem tu pro ně vždycky – když potřebovali peníze na školu, když Martin přišel o práci, když Lenka onemocněla. Ale když šlo o radostné chvíle? Tam pro mě místo nebylo.

Jednoho rána jsem seděla u stolu s šálkem kávy a dívala se z okna na zasněženou zahradu. Martin přišel ke mně a posadil se naproti.

„Mami… promiň mi to všechno,“ řekl tiše.

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu cítila vztek i lásku zároveň.

„Martine… já tě miluju víc než cokoliv na světě. Ale někdy mám pocit, že pro vás nejsem dost dobrá na oslavy, ale dost dobrá na to, abych vám zachránila kůži.“

Martin mlčel a já viděla v jeho očích slzy.

Nevím, jestli se někdy něco změní. Nevím, jestli někdy budu opravdu součástí jejich života – nejen když potřebují pomoc.

Ale ptám se vás: Je správné dávat rodině všechno i tehdy, když vás odstrčí? Kde je hranice mezi láskou a sebeúctou?