Nezvaný host u rodinného stolu: Večeře, na kterou nikdy nezapomenu

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak si ten cizí chlap v šedém svetru sedá ke stolu, aniž by si umyl ruce. Všichni jsme už seděli, talíře voněly gulášem, který vařila Petrova žena Jana, a já se těšila na klidný večer. Ale tenhle muž – František, jak mi Petr šeptem sdělil – vtrhl do našeho bytu jako uragán.

„Aleno, to je Franta, můj kolega z práce. Doufám, že ti nevadí, že jsem ho pozval,“ řekl Petr s nuceným úsměvem a kývl na Františka, který už si nabíral chleba a rozhlížel se po stole, jako by mu všechno patřilo.

„Dobrý večer,“ zamumlala jsem a snažila se potlačit podráždění. František se ani neobtěžoval podívat mi do očí. Místo toho si začal hlasitě smrkat do ubrousku a pak ho položil vedle mého talíře. Jana se na mě omluvně podívala, ale bylo jasné, že je jí to celé nepříjemné.

„Tak co, Aleno, pořád jsi sama?“ zeptal se František s úšklebkem a já cítila, jak mi rudnou tváře. Petr se zasmál, ale jeho smích byl nervózní. „Franto, nech toho,“ napomenul ho tiše. Ale František pokračoval: „Víš, Petr říkal, že jsi moc vybíravá. Že prý žádnej chlap ti není dost dobrej.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale zůstala jsem sedět a snažila se zachovat klid. „To je moje věc,“ odpověděla jsem stroze a pohlédla na bratra. Ten sklopil oči.

Večeře pokračovala v napjatém tichu. František si přidával polévku, srkal ji a mezi sousty vyprávěl sprosté vtipy. Jana se snažila odvádět řeč jinam, ale František byl neodbytný. „Hele, Petro, pamatuješ na tu akci v hospodě U Tří lvů? To jsme byli pěkně namol! A jak jsme tam balili tu servírku…“

Jana zbledla a Petr ji rychle chytil za ruku pod stolem. Já jsem jen mlčky žvýkala a přemýšlela, proč Petr vůbec takového člověka pozval. Vždyť jsme se měli sejít jako rodina! Když jsem sebrala odvahu a zeptala se: „Petře, proč jsi vlastně Frantu pozval?“, odpověděl vyhýbavě: „Chtěl jsem ti ho představit… třeba byste si rozuměli.“

V tu chvíli mi došlo, že Petr doufal, že mě s Františkem dá dohromady. Bylo to absurdní – tenhle člověk byl všechno, co jsem na mužích nesnášela: hlučný, neomalený, bez špetky taktu.

František si mezitím začal stěžovat na politiku: „Všichni ti nahoře jsou zloději! A ženský dneska? Jenom peníze a kariéra!“ Otočil se ke mně: „Ty taky děláš v kanceláři, ne? To je samá tabulka a žádnej život!“

Cítila jsem slzy vzteku i ponížení. Jana se pokusila změnit téma: „Aleno, jak se má maminka?“ Ale František ji přerušil: „Maminka? Ta už je taky stará škola! Dneska už ženský neuměj ani uvařit pořádnej guláš!“

Jana vstala od stolu a odešla do kuchyně. Petr mlčel. Já jsem poprvé v životě pocítila k bratrovi vztek – jak mohl dovolit, aby někdo takový narušil naši rodinnou pohodu?

Po večeři František vytáhl láhev rumu a začal nalévat panáky. „Na zdraví! Ať už nejsi sama!“ hulákal směrem ke mně. Odpověděla jsem mu pohledem plným opovržení.

Když František konečně odešel – potácel se po schodech dolů a ještě stihl zakřičet na celý dům „Díky za žrádlo!“ – nastalo ticho. Jana seděla v kuchyni a tiše plakala. Petr stál u okna a díval se ven.

„Petře,“ řekla jsem tiše, „proč jsi to udělal?“

Petr dlouho mlčel. Pak zašeptal: „Chtěl jsem ti pomoct… Myslel jsem, že když tě někdo rozesměje… že nebudeš tak sama.“

„Ale já nejsem sama proto, že bych byla smutná nebo neschopná,“ odpověděla jsem zlomeně. „Jsem sama proto, že nechci být s někým jen proto, abych nebyla sama.“

Petr přikývl a poprvé za celý večer vypadal opravdu provinile.

Když jsem odcházela domů noční tramvají přes Nusle, přemýšlela jsem o tom všem. Proč mají lidé potřebu druhé zachraňovat před samotou za každou cenu? A proč je pro některé rodiny těžké přijmout, že štěstí může mít různé podoby?

Možná bych měla být vděčná za tohle ponaučení – ale místo toho cítím smutek i vztek.

A tak se ptám: Proč je pro některé lidi tak těžké pochopit, že samota není vždycky prohra? A musíme opravdu snášet nevhodné hosty jen proto, abychom naplnili představy druhých o štěstí?