Nikdy Dost Dobrá pro Petra: Můj Boj s Láskou a Předsudky

„Proč jsi vlastně přišla?“ ozvalo se z rohu obýváku, kde seděla Petrova matka, paní Novotná, s rukama založenýma na prsou. Její hlas byl ledový jako únorové ráno v Praze. Petr stál vedle mě, ale ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, ale místo toho jsem se nadechla a odpověděla: „Protože Petra miluju.“

Ticho v místnosti bylo husté. Petrova sestra Klára si mě přeměřovala pohledem, jako bych byla nějaký podivný exponát v muzeu. Všichni čekali, co řeknu dál. Ale já už neměla co dodat. Všechno bylo řečeno v těch dvou slovech – a přesto to nestačilo.

Když jsem poprvé potkala Petra na univerzitě v Olomouci, byl to ten typ kluka, který se směje očima. Okamžitě jsme si padli do oka. On byl z Prahy, já z malého města na Vysočině. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být problém. Ale jakmile mě pozval k sobě domů na víkend, začalo to být jasné.

Petrova rodina byla jiná než ta moje. Jeho otec pracoval jako advokát, matka byla lékařka. Všude samé knihy, obrazy, starožitnosti. U nás doma voněla kuchyně po bramborách a máma vždycky měla ruce od mouky. Když jsem poprvé vstoupila do jejich bytu na Vinohradech, připadala jsem si jako vetřelec.

„A co tvoji rodiče dělají?“ zeptala se paní Novotná při večeři a ani se neusmála.

„Táta je řidič autobusu a máma pracuje v pekárně,“ odpověděla jsem tiše.

Vyměnili si s Klárou pohledy. Petr si toho všiml a stiskl mi ruku pod stolem. Ale já už cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík.

Další týdny byly plné drobných poznámek. „Tohle jídlo je trochu… jednoduché,“ řekla jednou Klára, když jsem přinesla svůj oblíbený bramborový salát na rodinný oběd. „U nás doma jsme zvyklí na něco sofistikovanějšího.“

Petr se mě snažil bránit, ale většinou jen mlčel. „Oni si zvyknou,“ šeptal mi večer do vlasů, když jsme leželi v jeho posteli. „Jsi úžasná taková, jaká jsi.“

Ale já jsem si nebyla jistá. Každý další víkend u Petrovy rodiny byl pro mě zkouškou odvahy. Snažila jsem se zapadnout – četla jsem jejich oblíbené knihy, naučila se pít víno místo piva, dokonce jsem začala chodit na lekce francouzštiny, protože paní Novotná tvrdila, že „každý vzdělaný člověk by měl umět aspoň jeden světový jazyk“.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na lavičce v Riegrových sadech a dívali se na osvětlenou Prahu.

„Myslíš, že mě tvoje rodina někdy přijme?“ zeptala jsem se tiše.

Petr dlouho mlčel. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Ale já tě miluju a to je hlavní.“

Jenže láska někdy nestačí.

Jednoho dne mi paní Novotná zavolala sama od sebe. Pozvala mě na kávu do kavárny Slavia. Seděla tam už s šálkem před sebou a ani se neusmála.

„Podívej se, Anno,“ začala bez okolků. „Mám Petra ráda a chci pro něj to nejlepší. Myslím si ale, že vy dva jste každý z jiného světa.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „A co když právě proto se máme rádi?“

Zavrtěla hlavou. „Láska je krásná věc, ale život je složitější. Nechci, aby Petr musel dělat kompromisy kvůli tvému původu.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nikdy nebudu dost dobrá – ne pro ni.

Začala jsem se Petrovi vzdalovat. Už jsem nechtěla jezdit na Vinohrady, už jsem nechtěla poslouchat ty drobné poznámky o tom, co je správné a co ne. Petr to cítil a trápilo ho to.

Jednou večer jsme se pohádali.

„Proč jim prostě neřekneš, že tě nezajímá jejich názor?“ vybuchla jsem.

Petr sklopil oči. „Jsou to moji rodiče… Nechci je ztratit.“

„A co já?“ zašeptala jsem.

Ticho mezi námi bylo těžší než kdy dřív.

Nakonec jsme se rozešli. Petr zůstal v Praze, já se vrátila domů na Vysočinu. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli bych někdy mohla být dost dobrá pro někoho jako je Petr – nebo spíš pro jeho rodinu.

Dnes už vím, že nejde o to být dost dobrá pro ostatní. Jde o to být dost dobrá sama pro sebe.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kolik lásky jsme ochotni obětovat kvůli předsudkům druhých? A kolik bolesti ještě musí člověk snést, než najde odvahu být sám sebou?