Nikdy jsem ji nenutila: Příběh matky a dcery v české realitě

„Sáro, proč to děláš? Proč tak spěcháš?“ křičela jsem do ticha našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Sára stála u dveří, ruce sevřené v pěst, oči plné slz i vzdoru. „Mami, já už nejsem dítě! Chci si žít svůj život!“ Její hlas se třásl, ale byla rozhodnutá. V tu chvíli jsem měla chuť ji obejmout i proplesknout zároveň.

Všechno to začalo před rokem, když mi oznámila, že se chce vdát za Petra. Bylo jí teprve dvacet jedna. „Mami, já ho miluju,“ říkala pořád dokola, jako by to mělo všechno vysvětlit. Ale já jsem věděla své. Vždyť sotva dokončila bakaláře na Karlovce a už se žene do manželství? Sama jsem se vdávala až po třicítce a dobře vím, jak těžké je žít s někým napořád.

„Sáro, proč si nenecháš čas? Proč si nejdřív neuděláš magistra? Proč nezačneš pracovat?“ ptala jsem se jí znovu a znovu. Ale ona jen krčila rameny. „Mami, ty nikdy neposloucháš, co chci já.“

A pak přišla ta rána – Sára je těhotná. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce kolem hrnku s čajem, oči sklopené. „Mami… čekám miminko.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Ne proto, že bych neměla ráda děti nebo že bych nechtěla být babičkou. Ale protože jsem věděla, jak těžké to bude. Sama jsem vychovávala Sáru sama – její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Vím, co znamená být mladá a sama na všechno.

„A co Petr? Ví to?“ zeptala jsem se tiše.

„Ví… má radost,“ odpověděla Sára a poprvé za dlouhou dobu se usmála.

Od té chvíle mezi námi viselo napětí. Snažila jsem se jí pomáhat – vařit jí polévky, kupovat vitamíny, radit jí s lékaři. Ale ona mě odstrkovala. „Mami, já to zvládnu sama.“

Jednou večer jsme seděly u televize a já se neudržela: „Sáro, víš vůbec, co tě čeká? Dítě není hračka! A Petr? Má jen brigádu v supermarketu! Jak to chcete zvládnout?“

Sára vstala a rozkřičela se: „Nikdy jsi mi nevěřila! Nikdy! Vždycky jsi mě jen kritizovala! Já nejsem ty!“ Práskla dveřmi a odešla k Petrovi.

Zůstala jsem sedět v prázdném bytě a brečela. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Vždyť jsem ji nikdy nenutila do ničeho – ani do svatby, ani do dítěte. Jen jsem chtěla, aby byla šťastná… ale podle mě.

Dny plynuly a Sára se mi skoro neozývala. Jen občas mi napsala zprávu: „Jsem v pořádku.“ Nebo: „Miminko kope.“ Cítila jsem se odstrčená. Když jsem ji potkala náhodou na ulici s Petrem, vypadala unaveně, ale šťastně. Petr ji držel za ruku a díval se na ni s láskou.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Sára plakala: „Mami… já už nemůžu… je mi špatně… Petr je v práci…“ Okamžitě jsem běžela k nim domů. Našla jsem ji schoulenou na gauči, bledou a vystrašenou.

„Neboj se, Sáro,“ šeptala jsem a hladila ji po vlasech. Zavolala jsem sanitku a jela s ní do nemocnice. Naštěstí to nebylo nic vážného – jen stres a únava.

V nemocnici jsme spolu seděly dlouho do noci. Sára mlčela, ale držela mě za ruku tak pevně jako kdysi, když byla malá holčička.

„Mami… promiň,“ zašeptala najednou. „Já jen chtěla dokázat, že to zvládnu… že nejsem slabá…“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly spolu.

Po návratu domů jsme začaly znovu hledat cestu k sobě. Nebylo to snadné – hádky střídaly chvíle smíření. Petr se snažil najít lepší práci, Sára chodila na kontroly a já jim vařila do krabiček.

Když se narodila malá Anička, stála jsem u porodního sálu a modlila se za ně obě. Když mi ji poprvé dali do náruče, rozplakala jsem se štěstím.

Dnes už je Aničce půl roku a já často přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem Sáru víc podporovat nebo víc chránit? Co vlastně znamená být dobrou matkou?

Možná mi poradíte vy – kde je ta hranice mezi láskou a kontrolou? Jak jste to měli vy doma?