Nikdy jsem nebyla opravdová babička – a teď jsem najednou ta špatná?

„Mami, můžeš si vzít Filípka na celý týden? Potřebuju nastoupit zpátky do práce a školka má zavřeno.“

Ta věta mi pořád zní v hlavě. Sedím v kuchyni, ruce se mi třesou nad hrnkem kávy a dívám se z okna na prázdné hřiště. Šest let jsem čekala, že mě někdo z téhle rodiny opravdu přijme. Šest let jsem byla jen ta „tchyně“, co se nehodí do jejich světa. A teď? Teď jsem najednou dobrá.

Pamatuju si, jak jsem poprvé držela Filípka v náručí. Bylo to v porodnici v Motole, všude bílo, snacha Lucie se na mě dívala s úsměvem, ale v očích měla něco tvrdého. „Jen opatrně, prosím,“ řekla mi tehdy. Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem cítila, že mezi námi něco stojí. Něco neviditelného, co se s každou další návštěvou jen zvětšovalo.

Můj syn Honza byl vždycky tichý typ. Když si Lucii přivedl domů, byla jsem ráda – byla chytrá, pracovitá, měla dobré zaměstnání na magistrátu. Ale nikdy jsme si k sobě nenašly cestu. Všechno bylo podle ní – jak se bude slavit Vánoce, jaké dárky jsou vhodné pro dítě, kdy a jak můžu přijít na návštěvu. Vždycky jsem musela volat předem, nikdy jsem nesměla přijít jen tak.

Jednou jsem přinesla Filípkovi plyšového medvěda. Lucie se usmála, ale pak mi pošeptala: „Snažíme se, aby měl jen přírodní hračky.“ Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě. Snažila jsem se být nenápadná, nevnucovat se. Když jsem nabídla pomoc – že pohlídám Filípka, když budou chtít jít do kina – vždycky měli už někoho jiného nebo „to zvládnou sami“.

A tak roky plynuly. Viděla jsem svého vnuka jen na narozeniny a Vánoce. Vždycky upravený, trochu nesvůj v mé přítomnosti. Nikdy mi neřekl „babičko“, vždycky jen „paní“. Snažila jsem se to brát s nadhledem – třeba je to dneska normální, říkala jsem si. Ale bolelo to.

A pak přišel ten telefonát. Lucie byla nervózní, hlas jí přeskakoval. „Potřebuju tě,“ řekla poprvé za šest let. Prý má nový projekt v práci, Honza je pořád na služebkách a školka má zavřeno kvůli rekonstrukci. Najednou jsem byla jediná možnost.

„A proč já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

„Protože jsi jeho babička,“ odpověděla Lucie a já v jejím hlase slyšela něco jako výčitku.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co se stalo mezi mnou a mou rodinou. Jsem opravdu tak špatná? Nebo je to všechno jen hra? Vzpomněla jsem si na rozhovor s kamarádkou Jitkou: „Víš, Lucka je prostě jiná generace. Oni chtějí všechno podle sebe.“

Ale co já? Nemám právo být součástí života svého vnuka? Nemám právo na lásku?

Ráno jsem šla do obchodu koupit Filípkovi jeho oblíbené piškoty – aspoň to mi Honza jednou prozradil. U pokladny mě zastavila sousedka paní Novotná: „Tak co, už tě konečně pustili k malýmu?“ Usmála jsem se smutně: „Asi jen na zkoušku.“

Když Filípek přišel k nám domů, byl nejistý. Seděl na gauči a koukal na mě velkýma očima. „Můžu si pustit pohádku?“ zeptal se tiše.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy.

První den byl rozpačitý. Filípek skoro nemluvil, pořád kontroloval mobil, jestli mu máma nenapsala. Druhý den už jsme spolu pekli bábovku a smál se, když mi spadlo vejce na zem. Třetí den mi nakreslil obrázek – já a on na lavičce v parku.

Začala jsem věřit, že možná ještě není všechno ztracené.

Ale večer mi volala Lucie: „Filípek říkal, že jsi mu dala čokoládu před večeří.“ Její hlas byl ledový.

„Byla to jen malá kostička…“ bránila jsem se.

„Prosím tě, držme se toho, co jsme si řekly,“ uzavřela hovor.

Zase ten pocit viny. Zase ta nejistota – dělám všechno špatně? Nebo je to prostě nemožné?

Když Filípek odcházel domů po týdnu u mě, objal mě kolem pasu a zašeptal: „Babičko…“

Rozbrečela jsem se.

Teď sedím v kuchyni a přemýšlím – je chyba ve mně? Nebo jsme jen obě uvězněné v rolích, které nám někdo přidělil? Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o místo v rodině, která vás nikdy doopravdy nechtěla?