Nikdy jsem se nevdala: Den, kdy jsem zjistila pravdu o Tomášovi a jeho matce

„Martino, podívej! Tenhle by ti slušel,“ volala na mě sestra Klára přes záplavu bílých šatů. Stála jsem před zrcadlem v salonu v centru Prahy, v ruce krajkový závoj, a snažila se usmát. Máma mě hladila po rameni a v očích jí hrály slzy dojetí. „Jsi nádherná, holčičko.“

Ale uvnitř mě něco svíralo. Tomáš mi už od rána nebral telefon. Vždycky byl trochu uzavřený, ale dnes… dnes to bylo jiné. Měla jsem pocit, že se něco děje. „Možná má jen hodně práce,“ uklidňovala mě máma. Jenže já věděla, že to není pravda.

Když jsme dorazily domů, čekala na mě na mobilu zpráva: „Marti, dneska nemůžu, ozvu se později. Tomáš.“ Suché, strohé, bez srdce. Snažila jsem se zahnat špatné myšlenky a ponořila se do příprav – objednávky dortu, rozesílání pozvánek, nekonečné seznamy. Ale pořád jsem měla pocit, že mi něco uniká.

Večer jsem to už nevydržela a zavolala jeho matce, paní Novotné. „Dobrý večer, Martino,“ ozvala se unaveně. „Tomáš teď nemůže k telefonu.“ V pozadí jsem slyšela hádku, tlumené hlasy a pak ticho. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně. „Ne, všechno je v pořádku,“ zalhala.

Další den jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem seděla u počítače a zírala na monitor. Moje kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení. „Marti, co se děje? Vždyť za měsíc máš svatbu!“ Povzdechla jsem si: „Mám pocit, že mi Tomáš něco tají.“

Odpoledne mi přišla anonymní zpráva: „Víš vůbec, do čeho jdeš?“ Srdce mi bušilo až v krku. Okamžitě jsem volala Tomášovi, ale telefon byl vypnutý.

Rozhodla jsem se jet k nim domů do Modřan. Když jsem vystoupila z tramvaje, viděla jsem před jejich domem dvě cizí auta a skupinu lidí v oblecích. Tomáš stál na schodech, bledý jako stěna, jeho matka plakala. Přiběhla jsem k nim: „Co se děje?“

Tomáš se na mě podíval pohledem plným hanby a zoufalství. „Martino… promiň… já ti to chtěl říct…“

„Co?“ křičela jsem. „Co jste mi tajili?“

Paní Novotná se zhroutila na lavičku: „Přijdeme o dům… Dlužíme peníze bance…“

V tu chvíli mi všechno došlo. Všechny ty podivné výmluvy, Tomášova nervozita, jeho noční odchody z bytu… „Proč jste mi to neřekli?“ ptala jsem se zlomeně.

Tomáš sklopil hlavu: „Nechtěl jsem tě zatěžovat… Myslel jsem, že to zvládnu sám…“

„Ale my jsme měli být tým! Měli jsme si věřit!“ slzy mi tekly po tváři.

Do rozhovoru vstoupil exekutor: „Musíte dům opustit do týdne.“

Paní Novotná začala vzlykat ještě víc. Tomáš ji objal a já tam stála jako cizinec. Najednou jsem si uvědomila, že nevím, kdo vedle mě celou dobu stál.

Doma jsem seděla na posteli a dívala se na zásnubní prsten. Máma přišla do pokoje: „Co se stalo?“ Všechno jsem jí řekla. Mlčky mě objala.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš mi psal dlouhé zprávy, volal, prosil o odpuštění. Ale já už nedokázala věřit. Nešlo o peníze – šlo o důvěru.

Jednou večer přišel ke mně domů. Stál ve dveřích s očima plnýma slz: „Martino, miluju tě… Prosím… dej mi ještě šanci.“

„Tomáši,“ řekla jsem tiše, „já už nemůžu žít ve lži.“

Odešel a já věděla, že je konec.

Svatba byla zrušená. Lidé si šeptali, ptali se proč. Někteří mě litovali, jiní soudili. Ale já věděla své.

Dnes je to rok od té chvíle. Pořád mám někdy pocit prázdnoty, ale zároveň vím, že jsem udělala správně. Důvěra je základ všeho – bez ní nemůže být žádný vztah skutečný.

Někdy si kladu otázku: Proč je tak těžké říct pravdu těm, které milujeme? A kolik lží ještě dokážeme odpustit?