Nikolin útěk: Když jsem na vlastní svatbě zjistila pravdu o Oskarově rodině

„Nikolo, už je čas! Hosté čekají!“ ozvalo se netrpělivě zpoza dveří. Mamka vtrhla do pokoje s výrazem, který neznal slitování. V ruce držela závoj, který mi včera vnutila Oskarova matka, a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. V zrcadle jsem zahlédla svůj odraz – bledá tvář, oči plné slz a šaty, které mi byly cizí.

„Mami, já… já nevím, jestli to chci,“ zašeptala jsem.

„Teď už není cesty zpět, Nikolo. Všichni jsou tady. Oskar tě miluje, jeho rodina tě přijala…“

Přijala? Vzpomněla jsem si na včerejší večeři. Oskarův otec, pan Novotný, mě celou dobu zpovídal o mých rodičích, práci i plánech na děti. Jeho žena mě hodnotila pohledem od hlavy k patě a mezi řečí naznačovala, že bych měla přestat pracovat a věnovat se domácnosti. Oskar mlčel. Jen se usmíval a přikyvoval.

„Nikolo, slyšíš mě?“ mamka zvýšila hlas. „Musíš jít.“

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z pokoje. Chodba byla plná šepotů a pohledů. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem došla ke dveřím sálu, kde se měla konat obřad, zahlédla jsem Oskara s jeho matkou. Stáli těsně u sebe a šeptali si něco do ucha. Když mě spatřili, paní Novotná se usmála tím svým chladným úsměvem.

„Nikolo, drahoušku, dnes je tvůj velký den,“ řekla a upravila mi závoj tak pevně, až mě to zabolelo.

Oskar se na mě podíval s výrazem, který jsem nepoznávala. „Jsi krásná,“ řekl tiše. Ale jeho oči byly prázdné.

V tu chvíli ke mně přiběhla moje sestra Klára. „Nikolo, pojď sem na chvilku,“ zašeptala a táhla mě stranou.

„Co se děje?“ ptala jsem se roztřeseně.

Klára se rozhlédla a pak mi do ruky vtiskla mobil. „Podívej se na tohle.“

Na displeji byla zpráva od Oskarovy bývalé přítelkyně Jany: „Nikolo, prosím tě, než si ho vezmeš, zjisti si pravdu o jeho rodině. Nechci ti ublížit, ale oni nejsou takoví, jak se tváří.“

Zamrazilo mě. „Co tím myslí?“

Klára pokrčila rameny. „Nevím přesně, ale slyšela jsem včera Oskarovu matku s jeho otcem mluvit o nějaké dohodě… prý je pro ně důležité, aby ses vdala právě dnes.“

V hlavě mi začaly vířit myšlenky. Co když je to všechno jen hra? Co když jim nejde o mě, ale o něco jiného? Vzpomněla jsem si na všechny ty poznámky o mém původu – že nejsem z dost dobré rodiny, že moje práce není dost prestižní…

Vrátila jsem se do sálu jako ve snu. Hudba začala hrát a všichni vstali. Oskar stál u oltáře a čekal na mě. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Když jsem došla k němu, chytil mě za ruku – jeho stisk byl ledový.

Oddávající začal mluvit, ale já ho skoro nevnímala. Hlavou mi běžely všechny ty věty: „Musíš být poslušná manželka“, „Budeš mít děti hned po svatbě“, „Naše rodina má tradice“…

Najednou jsem to nevydržela. „Promiňte,“ řekla jsem nahlas a vytrhla ruku z Oskarova sevření.

V sále nastalo ticho.

„Nemůžu v tom pokračovat,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Omlouvám se všem, ale nemůžu si vzít někoho, kdo mě nechce pro to, kým jsem, ale pro to, co ze mě může mít.“

Oskar zbledl. Jeho matka zalapala po dechu.

„Nikolo!“ vykřikla mamka zděšeně.

„Nech mě být,“ řekla jsem jí tiše a rozběhla se ven ze sálu.

Na nádvoří jsem se zhroutila na lavičku a rozplakala se. Klára ke mně přiběhla a objala mě.

„Udělala jsi správně,“ šeptala mi do vlasů.

Seděla jsem tam dlouho a přemýšlela o všem – o svých snech, o tom, jak často jsem ustupovala druhým jen proto, abych nezklamala očekávání. Najednou mi došlo, že celý život žiju podle scénáře někoho jiného.

Večer jsem seděla doma v teplácích s hrnkem čaje a dívala se z okna na prázdnou ulici. Byla jsem sama – ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Možná jsem dnes zklamala spoustu lidí. Ale nezklamala jsem sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás žije život podle představ druhých? A kolik z nás má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?