Od odporu ke smíření: Proč jsem se rozhodla pomoci manželově matce

„Proč bych jí měla pomáhat? Nikdy pro nás nic neudělala!“ vyhrkla jsem na Petra, když mi oznámil, že jeho matka potřebuje naši pomoc. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce sevřené v pěst, a v hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy mě paní Novotná přehlížela, kritizovala a nikdy nepodpořila. Petr se na mě díval s těmi svými klidnými očima, ale já v nich viděla únavu. „Je to moje máma, Hanko. Nemá nikoho jiného.“

Bylo to jako rána do břicha. Věděla jsem, že Petr má pravdu. Jeho otec zemřel před deseti lety a jeho sestra žije v Německu. Ale proč bych měla být já ta, kdo se obětuje? Vždyť když jsme s Petrem začínali, jeho matka mi nikdy nedala šanci. Když jsme si pořídili první byt v paneláku na Jižním Městě, místo gratulace mi řekla: „To jste si nemohli najít něco lepšího?“ Když se nám narodila dcera Klárka, přišla na návštěvu až po třech týdnech a místo radosti jen poznamenala: „No, hlavně že je zdravá.“

Petr mě objal kolem ramen. „Prosím tě, Hani, aspoň se na to přijď podívat. Je na tom fakt špatně.“

Druhý den jsem šla s Petrem do jejího bytu na Vinohradech. Bylo tam chladno a ticho. Paní Novotná seděla shrbená v křesle, v ruce hrnek s čajem. Když nás uviděla, jen krátce kývla hlavou. „Ahoj,“ řekla tiše. V tu chvíli jsem si všimla, jak moc zestárla. Vlasy měla šedivé a ruce se jí třásly.

„Mami, Hanka ti pomůže s nákupem a úklidem,“ oznámil Petr.

Podívala se na mě s nedůvěrou. „To není potřeba,“ zamumlala.

„Ale je,“ řekl Petr pevně.

Začala jsem k ní chodit dvakrát týdně. První týdny byly hrozné. Mlčely jsme spolu celé hodiny. Já utírala prach, ona sledovala televizi nebo klimbala. Když jsem jí nabídla polévku, odmítla ji: „Nechci nic.“ Když jsem jí chtěla pomoct do koupelny, odstrčila mě: „Zvládnu to sama.“

Jednou jsem přišla a slyšela jsem z ložnice tiché vzlyky. Stála jsem chvíli za dveřmi a nevěděla, co dělat. Nakonec jsem vešla. „Je vám něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jsem stará a k ničemu,“ zašeptala.

Sedla jsem si k ní na postel. „To není pravda.“

Podívala se na mě poprvé do očí. „Nikdy jsem tě neměla ráda,“ řekla najednou tvrdě. „Myslela jsem si, že nejsi pro Petra dost dobrá.“

Zamrazilo mě. Chtěla jsem odejít, ale zůstala jsem sedět. „A teď?“ zeptala jsem se.

„Teď už je to jedno,“ povzdechla si.

Týdny plynuly a mezi námi se začalo něco měnit. Jednou mi nabídla kávu – poprvé za dvacet let! Jindy mi ukázala staré fotky Petra z dětství a vyprávěla mi historky o jeho průšvizích ve škole. Smály jsme se spolu nad tím, jak jednou utekl z domova kvůli špatné známce z matematiky.

Jednoho dne přišla Klárka domů uplakaná – pohádala se s kamarádkou ze třídy. Seděla jsem s ní v kuchyni a snažila se ji utěšit, když zazvonil telefon. Byla to paní Novotná.

„Můžu mluvit s Klárkou?“ zeptala se nesměle.

Podala jsem dceři telefon a poslouchala jejich rozhovor. Paní Novotná jí vyprávěla o tom, jak byla sama ve škole outsiderem a jak si našla kamarádku až v osmé třídě. Klárka se uklidnila a večer mi řekla: „Babička je vlastně fajn.“

Začala jsem chápat, že paní Novotná nebyla zlá – jen neuměla dávat najevo city. Možná měla strach, že přijde o syna, možná ji život naučil být tvrdou.

Jednoho večera jsme seděly u stolu a ona najednou řekla: „Děkuju ti, Hanko.“

Zvedla jsem hlavu od hrníčku s čajem. „Za co?“

„Že jsi mi dala druhou šanci.“

V tu chvíli mi došlo, že celý život čekám na omluvu, ale možná je důležitější umět odpustit i bez ní.

Když paní Novotná o pár měsíců později zemřela, stáli jsme s Petrem u jejího hrobu a já cítila smutek i úlevu zároveň. Bylo to těžké období, ale naučilo mě to dívat se na lidi jinak.

Někdy si říkám: Kolik vztahů by šlo zachránit, kdybychom dokázali překročit vlastní hrdost? A kolik času nám ještě zbývá na to říct druhému: Odpouštím ti?