Odešla jsem z domova a nechala mámu za sebou: Příběh o vině, svobodě a rodinných poutech

„Tak prostě odejdeš? Jen tak nás tu necháš?“ křičela na mě Jana, moje starší sestra, zatímco jsem si balila batoh. Venku pršelo a kapky bubnovaly na okenní parapet, jako by chtěly podtrhnout napětí v kuchyni. Máma stála u sporáku a míchala polévku, ale bylo vidět, jak se jí třesou ruce. Mlčela. Věděla jsem, že čeká, co řeknu.

„Jano, já už to tady prostě nevydržím. Každý den to samé – krávy, prasata, slepice, škola, pole… Já chci něco jiného. Chci žít!“ vyhrkla jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Jana se na mě dívala s nenávistí v očích. „A co máma? Myslíš jen na sebe! Vždycky jsi byla ta rozmazlená!“

Tohle mě bodlo. Nikdy jsem si nepřipadala rozmazlená. Od té doby, co nás táta opustil a máma zůstala sama se statkem, jsme obě musely makat. Ale Jana byla vždycky ta zodpovědná. Ta, co všechno zvládne. Já byla ta mladší – prý ta slabší, ale ve skutečnosti jsem byla jen jiná.

Máma konečně promluvila: „Holky, nehádejte se. Každý máme svůj život.“ Její hlas byl tichý a unavený. V tu chvíli jsem ji nenáviděla za tu rezignaci – a zároveň mi jí bylo líto.

Když jsem vyšla ven s batohem na zádech, déšť mi stékal po tváři a mísil se se slzami. Ohlédla jsem se na dům – šedivý, omšelý, ale pořád domov. Jana stála ve dveřích a dívala se na mě s výčitkou. Máma zůstala uvnitř.

Cesta do Prahy byla dlouhá a studená. Ve vlaku jsem seděla u okna a sledovala, jak krajina ubíhá – pole, lesy, vesnice… Všechno to bylo najednou tak vzdálené. V hlavě mi zněla Janina slova: „Myslíš jen na sebe.“

První týdny ve městě byly těžké. Spala jsem u kamarádky Lucie v paneláku na Jižním Městě. Hledala jsem práci – nejdřív v kavárně, pak v knihkupectví. Každý večer jsem padala únavou do postele a přemýšlela, jestli to všechno stálo za to.

Jednou večer mi volala máma. „Jak se máš?“ ptala se tiše. Slyšela jsem v jejím hlase únavu i smutek. „Dobře,“ zalhala jsem. „A vy?“

„Jana je pořád naštvaná. Prasata nám utekla do lesa minulý týden… Ale zvládáme to.“

Cítila jsem bodnutí viny. Měla bych tam být? Pomáhat jim? Ale zároveň jsem věděla, že kdybych zůstala, nikdy bych nezjistila, kdo vlastně jsem.

Jednou v noci jsem měla sen – stála jsem na poli před naším domem a volala na mámu i Janu, ale ony mě neslyšely. Probudila jsem se s pláčem.

Začala jsem psát mámě dopisy – o tom, co dělám v práci, koho potkávám, jaké je to žít ve městě. Odpovídala mi krátce: „Jsem ráda, že jsi v pořádku.“ Ale mezi řádky bylo cítit prázdno.

Jednoho dne mi Lucie řekla: „Víš, že tvoje máma je hrdá? Jen to neumí říct.“ Nevěřila jsem jí. Ale pak mi přišel balíček – domácí koláče a dopis: „Vím, že jsi musela odejít. Jen doufám, že nezapomeneš na to, odkud jsi.“

Začala jsem jezdit domů častěji – nejdřív jednou za měsíc, pak častěji. Jana se mnou mluvila málo a odměřeně. Jednou jsme spolu seděly u stolu a ona najednou řekla: „Víš co? Já ti závidím. Že jsi měla odvahu odejít.“

Zůstala jsem překvapeně sedět. „Já myslela, že mě nenávidíš.“

„Někdy jo,“ přiznala Jana. „Ale spíš závidím.“

Máma nás pozorovala a usmívala se tím svým smutným úsměvem.

Teď už žiju v Praze naplno – mám práci v knihovně a malý byt na Žižkově. Domů jezdím často – někdy pomáhat se senem nebo jen tak posedět s mámou u kamen.

Ale někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Byla jsem sobecká? Nebo je někdy správné myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?