Odpusť mi, Lucie – Zašeptala tchyně v slzách – Bůh mě už potrestal: Tchyně se dívala na vnuka a plakala

„Lucie, prosím tě, už toho nech! Nechci, aby se malý Honzík díval, jak se hádáme!“ křičela na mě tchyně, paní Věra, zatímco jsem stála uprostřed kuchyně a třásla se vzteky i bezmocí. V ruce jsem svírala utěrku, kterou jsem před chvílí málem roztrhla vejpůl. Honzík seděl u stolu, oči rozšířené strachem, a já cítila, jak se mi srdce svírá.

„Já už to dál nevydržím! Každý den mi dáváte najevo, že sem nepatřím. Že nejsem dost dobrá pro vašeho syna. Proč? Co jsem vám udělala?“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly stékat po tvářích.

Věra se odvrátila k oknu a chvíli bylo ticho, jen Honzíkovo tiché popotahování naplňovalo místnost. Pak se otočila a její hlas byl najednou tichý, zlomený: „Já… já nevím. Možná jsem jen žárlila. Možná jsem měla strach, že mi vezmeš syna. Ale nikdy jsem nechtěla, aby to došlo tak daleko.“

Vzpomínky na posledních deset let mě bodaly jako jehly. Když jsem si brala Petra, byla jsem plná naděje. Myslela jsem si, že láska překoná všechno – i jeho matku. Ale Věra mi nikdy nedala šanci. Každý můj krok byl špatně. Když jsem uvařila svíčkovou podle receptu své maminky, řekla mi, že „takovou břečku by u nich nikdo nejedl“. Když jsem koupila Honzíkovi nové boty, vytkla mi, že „takové drahé věci jsou zbytečné“. A Petr? Ten většinou mlčel. Seděl mezi námi jako rozhodčí bez píšťalky a doufal, že bouře přejde sama.

Jednou v zimě jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem, jak si Věra s Petrem povídají v obýváku. „Lucie není pro tebe dost dobrá,“ šeptala mu. „Měla bys najít někoho lepšího.“ Petr jen povzdechl: „Mami, já ji miluju.“ Tehdy jsem poprvé pochopila, že tohle nebude nikdy jednoduché.

Roky plynuly a já se snažila být lepší snachou, lepší manželkou i matkou. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že selhávám. Když se nám narodila dcera Anička a Věra ji poprvé držela v náručí, řekla jen: „No, aspoň má oči po Petrovi.“

Nejhorší to bylo loni na Vánoce. Celá rodina seděla u stolu a Věra začala vyprávět historky z Petrova dětství. „Pamatuješ si, jak jsi chtěl být hasičem?“ smála se. „To bylo ještě předtím, než sis našel Lucii a všechno se změnilo.“ Všichni ztichli. Petr se na mě omluvně podíval a já měla chuť utéct.

Ale největší rána přišla letos na jaře. Petr měl autonehodu. Ležel v nemocnici s těžkým otřesem mozku a já musela zvládnout všechno sama – děti, domácnost i práci. Věra mi volala každý den a místo podpory mi vyčítala: „Kdybys ho nenechala tolik pracovat, nic by se nestalo.“

Jednoho večera jsem seděla u Petrovy postele a držela ho za ruku. „Proč mě tvoje máma tak nenávidí?“ zašeptala jsem mu do vlasů. Petr otevřel oči a poprvé za celou dobu řekl nahlas to, co jsme oba věděli: „Ona tě vlastně nikdy nepoznala. Nikdy ti nedala šanci.“

Když se Petr uzdravil a vrátil domů, rozhodli jsme se s dětmi odstěhovat do menšího bytu na druhém konci města. Věra zuřila. „Chcete mě úplně vymazat ze života?“ křičela do telefonu. Ale já už nemohla dál žít ve stínu jejího odsuzování.

Uběhlo několik měsíců ticha. Pak jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Věra – bledá, uplakaná, v ruce držela plyšového medvídka pro Honzíka.

„Můžu… můžu jít dál?“ zeptala se nejistě.

Sedly jsme si do kuchyně a ona začala mluvit. Poprvé za celých deset let opravdu mluvila – o svém strachu ze samoty, o tom, jak těžké bylo přijmout fakt, že její syn má vlastní rodinu. „Bůh mě už potrestal,“ šeptala mezi slzami. „Ztratila jsem vás všechny kvůli vlastní pýše.“

Honzík přišel do kuchyně a podíval se na babičku. „Babičko, proč pláčeš?“ zeptal se tiše.

Věra ho objala a rozplakala se ještě víc.

Seděla jsem tam a nevěděla, co říct. Tolik let bolesti… Dá se to vůbec odpustit? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?

Možná je čas začít znovu – ale dokážu to? Co byste udělali vy na mém místě?