„Omlouvám se, mami. Čekal jsem někoho jiného.“ – Příběh osamělé matky Lindy, která stále doufá ve vřelost svých dětí

„Omlouvám se, mami. Čekal jsem někoho jiného.“

Ta věta mi zní v hlavě už několik dní. Sedím u kuchyňského stolu, ruce mi kloužou po hrnku s vlažným čajem a dívám se z okna na prázdnou ulici. Je sobota odpoledne, venku je sychravo a já si připadám stejně prázdná jako ten chodník před domem. Včera mi volal Tomáš, můj nejstarší syn. Doufala jsem, že mi oznámí, že přijede na víkend, ale místo toho mi řekl, že má moc práce a že se ozve příště. Už ani nevím, kdy to příště bude.

„Mami, nezlob se, fakt to nejde. Máme uzávěrku a šéf by mě zabil,“ omlouval se do telefonu.

„To je v pořádku, Tome. Hlavně ať jsi v pořádku,“ odpověděla jsem tiše a snažila se, aby mi v hlase nezaznělo zklamání.

Položila jsem telefon a chvíli jen seděla. Vzpomněla jsem si na doby, kdy byl Tomáš malý kluk a běhal po bytě s rozbitým kolenem. Tehdy jsem byla jeho celý svět. Teď mám pocit, že jsem jen někdo na druhém konci linky, koho je potřeba uklidnit rychlou omluvou.

Moje dcera Jana žije v Brně. Má dvě děti, manžela a práci, která ji pohlcuje. Voláme si jednou za měsíc, většinou když potřebuje poradit s receptem nebo si postěžovat na tchyni. „Mami, promiň, musím běžet. Kluci se perou,“ říká často a já slyším v pozadí dětský křik. Vždycky jí popřeju hezký den a zavěsím s pocitem, že jsem jí zase byla jen na chvíli užitečná.

Nejmladší Petr je v Plzni. Ten se ozývá nejméně. Naposledy přijel před dvěma lety na Vánoce. Přivezl mi kávovar a řekl: „Ať máš aspoň něco moderního.“ Pak seděl u stolu s mobilem v ruce a odešel dřív, než jsme stihli rozbalit cukroví.

Moje sousedka Marie bydlí naproti už dvacet let. Je vdova jako já, ale její děti za ní chodí každou neděli na oběd. Někdy ji pozoruji z okna, jak objímá vnoučata na zápraží. Závidím jí tu samozřejmost rodinné blízkosti. Marie to ví. Občas přijde na kávu a ptá se: „Lindo, proč za tebou nejezdí děti?“ Jen pokrčím rameny a řeknu: „Mají svůj život.“

Ale pravda je jiná. Celý život jsem jim dávala všechno – čas, energii, lásku i peníze. Po rozvodu s Karlem jsem zůstala sama a nikdy jsem si nenašla nikoho dalšího. Všechno jsem podřídila dětem. Když byly nemocné, nespala jsem celé noci. Když potřebovaly nové boty nebo školní výlet, šla jsem na brigádu do pekárny. Nikdy jsem jim nevyčetla ani korunu.

Teď mám pocit, že jsem pro ně neviditelná.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat Tomášovi dopis. Skutečný dopis na papír, ne e-mail ani SMS. Psala jsem o tom, jak mi chybí jeho smích v bytě, jak bych chtěla slyšet jeho historky z práce osobně a ne jen mezi řečí po telefonu. Psala jsem o tom, jak mi chybí rodina u jednoho stolu.

Odpověď přišla až za tři týdny. Krátký e-mail: „Mami, promiň, mám toho moc. Snad to brzy napravím.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že možná čekám něco, co už nikdy nepřijde.

Jednoho večera přišla Marie s koláčem a sedly jsme si ke stolu.

„Lindo, proč jim to neřekneš? Proč jim neřekneš, jak ti je?“

Zamyslela jsem se. „Protože nechci být na obtíž. Nechci je citově vydírat.“

Marie se na mě podívala přísně: „Ale ty nejsi na obtíž! Jsi jejich máma! Máš právo chtít jejich čas.“

Dlouho do noci jsme seděly a povídaly si o dětech, o stáří i o tom, jak těžké je být upřímný k těm nejbližším.

Druhý den ráno jsem vzala telefon a zavolala Janě.

„Janičko… můžeme si někdy popovídat jen my dvě? Chybíš mi.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Mami… já vím… taky mi chybíš… Přijedu příští víkend.“

Nevěřila jsem tomu do poslední chvíle. Ale opravdu přijela – sama, bez dětí i manžela. Seděly jsme spolu v kuchyni a povídaly si dlouhé hodiny o všem možném i nemožném.

„Mami… promiň… nějak jsme tě nechali samotnou,“ řekla nakonec Jana tiše.

Objala mě a já cítila slzy v očích – slzy úlevy i bolesti z těch let samoty.

Od té doby se Jana snaží volat častěji a Tomáš mi občas pošle fotku z práce nebo krátkou zprávu. Petr zatím mlčí, ale já doufám.

Každý večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na světla v oknech naproti. Přemýšlím: Udělala jsem chybu tím, že jsem dětem dala všechno? Nebo je to prostě dnešní doba? Jak moc máme právo chtít od svých dětí víc pozornosti?

Co myslíte vy? Máme právo říct svým dětem o samotě? Nebo bychom měli mlčet a čekat dál?