Osmnáctiny, které změnily všechno: Můj táta mi začal účtovat nájem a teď čeká, že ho budu živit

„Tak co, Tomáši, už máš těch patnáct stovek na nájem?“ Táta stál ve dveřích mého pokoje, ruce v bok, výraz neústupný jako vždycky. Bylo mi právě osmnáct a místo gratulací jsem dostal ultimátum. „Buď začneš platit jako dospělej, nebo si najdi jiný bydlení. Já už jsem svoje odmakal.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi pod nohama rozpadá celý svět. Máma odešla, když mi bylo deset, a od té doby jsme byli s tátou sami. Vždycky byl přísný, ale tohle bylo něco jiného. Všichni moji spolužáci doma slavili dospělost, dostávali dárky a dorty. Já dostal složenku.

První týdny jsem chodil po bytě jako stín. Táta mi přestal kupovat jídlo – „Jsi dospělej, starej se.“ Každý den jsem po škole běžel na brigádu do supermarketu, abych měl na nájem i rohlíky. Když jsem si jednou dovolil vzít si z lednice jeho salám, slyšel jsem: „Tohle je moje! Kup si svoje.“

Kamarádi se mi smáli. „To snad není možný, Tomáši! Vždyť jsi jeho syn!“ Ale já jsem se styděl. Nechtěl jsem být za chudáka. A tak jsem platil. Každý měsíc. Táta si peníze bral bez mrknutí oka.

Časem jsem si našel lepší práci a odstěhoval se do podnájmu v Nuslích. Bylo mi dvacet a poprvé v životě jsem si připadal svobodný. Táta mi občas zavolal – většinou když potřeboval něco opravit nebo půjčit peníze. Nikdy se nezeptal, jak se mám.

Roky plynuly. Pracoval jsem jako grafik v malé agentuře, měl jsem přítelkyni Kláru a začali jsme plánovat společnou budoucnost. Táta mezitím přišel o práci v továrně a začal pít víc než dřív. Jednou večer mi volal: „Tomáši, potřebuju půjčit deset tisíc na nájem. Jinak mě vyhodí.“

Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy jsem mu platil za vlastní postel a kupoval si jídlo do společné lednice. „Tati… proč bych ti měl pomáhat? Když já potřeboval pomoc, řekl jsi mi, že už jsi svoje udělal.“

V telefonu bylo ticho. Pak jen: „Jsem tvůj otec. Děti mají povinnost postarat se o rodiče.“

Zavěsil jsem a seděl dlouho v tichu. Klára mě objala: „Musíš si to s ním vyříkat. Jinak tě to bude žrát celý život.“

Další den jsem šel za tátou domů. Byt byl špinavý, všude prázdné lahve od piva. Seděl u stolu a vypadal najednou strašně starý.

„Tati, proč jsi to tenkrát udělal? Proč jsi mě nenechal být dítětem aspoň o trochu déle?“

Zvedl oči: „Nevím… Možná jsem byl naštvanej na svět. Máma tě opustila, já nevěděl jak dál. Myslel jsem, že tě naučím postarat se o sebe.“

„Ale tys mě naučil jenom bát se požádat o pomoc,“ řekl jsem tiše.

Seděli jsme mlčky dlouho do noci. Nakonec jsem mu dal peníze na nájem – ne proto, že bych musel, ale protože jsem to chtěl uzavřít.

Dnes je mi třicet a mám vlastní rodinu. S tátou se vídáme málo. Občas přemýšlím: Co vlastně znamená rodina? Je povinností dítěte starat se o rodiče, kteří sami nikdy nebyli oporou? Nebo máme právo říct dost?

Možná nejsem jediný, kdo tohle řeší. Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost a začít znovu?