Pět let poté: Můj život po jeho nevěře

„Jak jsi mohl?“ vykřikla jsem tehdy v kuchyni, když jsem držela v ruce jeho mobil a četla zprávy, které nebyly určené mně. Petr stál naproti mně, bledý a neschopný slova. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Naše děti, Terezka a Matěj, spaly nahoře a já jsem měla pocit, že se dusím.

Pět let uplynulo od té noci, ale já pořád slyším ozvěnu svého křiku. Každé ráno, když Petr vaří kávu a já ho pozoruji přes kuchyňský stůl, přemýšlím, jestli mu někdy budu moct znovu věřit. „Mami, proč jsi smutná?“ ptá se mě občas Terezka, když si myslí, že ji neslyším. Snažím se usmát, ale někdy to prostě nejde.

Po té noci jsme spolu zůstali. Petr prosil o odpuštění, sliboval, že to byla chyba, že mě miluje. Chodil na terapie, psal mi dopisy, kde se snažil vysvětlit své pocity. Já jsem ale měla pocit, že se dívám na cizího člověka. Moje máma mi říkala: „Zůstaň kvůli dětem.“ Moje sestra Jana naopak: „Odejdi, zasloužíš si víc.“ Každý měl názor, ale rozhodnout jsem se musela sama.

První rok byl peklo. Každá jeho pozdní schůzka v práci byla podezřelá. Každý jeho úsměv na cizí ženu mě bodal do srdce. Jednou jsem mu dokonce prohledala kapsy kabátu a našla účtenku z kavárny – nebyla tam se mnou. „Byl jsem tam s kolegou,“ tvrdil. Já mu nevěřila ani slovo.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě, ne jen o dětech nebo o Petrovi. „Musíte si odpustit i vy sama,“ řekla mi jednou doktorka Novotná. „Za co?“ ptala jsem se nechápavě. „Za to, že jste zůstala.“

Večer jsme s Petrem seděli u televize a mlčeli. Dřív jsme si povídali o všem – o práci, o dětech, o snech. Teď mezi námi bylo ticho husté jako mlha nad Vltavou. Jednou jsem to nevydržela: „Myslíš na ni ještě?“ zeptala jsem se tiše. Petr se na mě podíval a v očích měl slzy: „Ne. Myslím jen na tebe a na to, co jsem ztratil.“

Druhé Vánoce po jeho nevěře byly zvláštní. Děti byly nadšené z dárků, ale já jsem měla pocit, že hraju divadlo. Když jsme si připíjeli šampaňským, Petr mi zašeptal: „Děkuju, že jsi mě neopustila.“ Já jsem jen přikývla a polkla slzy.

Třetí rok přišla krize znovu. Petr dostal nabídku práce v Brně – znamenalo by to být přes týden pryč. „Chceš ode mě utéct?“ vyjela jsem na něj. „Nechci utéct, chci nám zajistit lepší život,“ bránil se. Nakonec nabídku odmítl. Já jsem si ale uvědomila, že pořád žiju ve strachu.

Začala jsem běhat – nejdřív kvůli vzteku, pak kvůli sobě. Každé ráno v šest hodin jsem vybíhala do parku a cítila, jak mi s potem odchází i část bolesti. Jednou mě doběhla sousedka Lenka: „Ty jsi fakt bojovnice,“ řekla mi zadýchaně. Usmála jsem se poprvé po dlouhé době upřímně.

Čtvrtý rok jsme s Petrem začali chodit na párovou terapii. Bylo to těžké – slyšet jeho výčitky i vlastní chyby nahlas. „Proč jste spolu zůstali?“ ptala se nás terapeutka. Petr řekl: „Protože ji miluju.“ Já jsem mlčela dlouho a pak jen zašeptala: „Protože neumím být sama.“

Letos je to pět let od té noci v kuchyni. Děti vyrostly, Terezka má první lásku a Matěj hraje fotbal za místní klub. Petr je pořád tady – vaří kávu, seká trávu na zahradě, občas mě obejme zezadu u dřezu a já už necuknu jako dřív.

Ale pořád to bolí. Někdy mám pocit, že už jsme zase rodina jako dřív – smějeme se u večeře, plánujeme dovolenou na Šumavě, hádáme se kvůli hloupostem. Jindy mě přepadne vlna smutku a já si říkám: „Zasloužím si vůbec být šťastná? Nebo je tohle maximum toho, co můžu čekat?“

Nedávno jsme s Petrem seděli večer na balkoně a dívali se na hvězdy nad Prahou. „Myslíš, že nám to ještě někdy půjde jako dřív?“ zeptal se tiše. Podívala jsem se na něj a poprvé po letech cítila klid: „Nevím… Ale chci to zkusit.“

A tak žiju dál – někdy silná, někdy zlomená, ale pořád hledám cestu k sobě i k němu.

Myslíte si, že je možné opravdu odpustit? A kdy člověk pozná, že už je čas jít dál?