Po rozvodu syna jsem přišla o milovanou snachu: Najednou jsem pro ni byla cizí

„Kdybys byla opravdu na mé straně, nikdy bys tohle neudělala!“ křičela na mě snacha Jana, zatímco v předsíni spěšně balila věci svého malého syna. Její hlas se mi zaryl hluboko do srdce. Stála jsem tam, neschopná pohybu, a sledovala, jak se mi před očima rozpadá rodina.

Nikdy bych si nemyslela, že tohle se může stát právě mně. Když můj syn Petr před osmi lety přivedl Janu domů, byla jsem opatrná – každá matka chce pro svého syna to nejlepší. Ale Jana si mě získala. Byla upřímná, laskavá a měla v sobě něco, co mě uklidňovalo. Postupně jsme si vytvořily vlastní pouto – chodily jsme spolu na kávu, sdílely recepty, smály se nad starými fotkami. Když se jim narodil malý Tomášek, byla jsem nejšťastnější babičkou na světě.

Jenže pak přišla krize. Petr začal být doma čím dál méně, práce ho pohltila a Jana byla často sama. Snažila jsem se být oporou oběma, ale čím víc jsem se snažila pomáhat, tím víc jsem cítila, že se něco mění. Jednoho večera mi Jana zavolala: „Marie, můžu k vám přijít? Potřebuju si s někým promluvit.“ Seděly jsme u kuchyňského stolu a ona mi mezi slzami vyprávěla o hádkách, o samotě, o tom, jak už neví, co dál.

„Měla bys s Petrem mluvit,“ řekla jsem jí tehdy tiše. „Všechno se dá vyřešit.“

Jenže nic se nevyřešilo. O měsíc později mi Petr oznámil, že se rozvádějí. V ten moment se mi zhroutil svět. Snažila jsem se být nestranná – vždyť oba byli moje rodina. Ale Jana se začala vzdalovat. Přestala mi volat, Tomáška mi vodila jen na krátké návštěvy a pokaždé byla napjatá.

Jednou jsem ji potkala v obchodě. „Jano, proč už ke mně nechodíš?“ zeptala jsem se opatrně.

Pohled, který mi věnovala, byl plný bolesti i výčitek. „Protože už nejsem vaše rodina,“ odpověděla tiše a rychle odešla.

Doma jsem dlouho seděla u okna a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla jsem snad příliš na straně svého syna? Měla jsem Janu víc podpořit? Vždyť ona byla tou, která mi svěřovala své obavy a bolesti. Ale zároveň – Petr byl můj syn! Jak se má matka rozhodnout mezi dvěma lidmi, které miluje?

Petr si brzy našel novou přítelkyni – Lucii. Snažila jsem se být k ní milá, ale nikdy to nebylo stejné jako s Janou. Lucie byla zdvořilá, ale chladná. Tomášek k ní měl odstup a já cítila, že naše rodina už nikdy nebude jako dřív.

Jednoho dne mi Jana napsala zprávu: „Marie, prosím tě, už mi nepiš ohledně Tomáška. Domlouvej se přímo s Petrem.“ Ta slova mě bodla jako nůž do zad. Najednou jsem byla cizí člověk v životě někoho, koho jsem považovala za vlastní dceru.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku a přemýšlela o tom všem. Viděla jsem jiné babičky s vnoučaty a srdce mi pukalo žalem. Připadala jsem si zbytečná a osamělá. Moje kamarádka Alena se mě snažila utěšit: „Marie, to přejde. Čas všechno zahojí.“ Ale já věděla, že některé rány zůstanou navždy.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Mami… myslíš, že jsme to mohli udělat jinak?“ zeptal se najednou.

Podívala jsem se na něj a v očích měla slzy. „Nevím, Petře. Možná jsme všichni udělali chyby.“

Od té doby jsme o Janě nemluvili. Ale já na ni myslím každý den. Když peču její oblíbený jablečný koláč nebo když vidím Tomáška běhat po zahradě – teď už jen občas, když ho Petr přivede.

Někdy si říkám: Měla jsem bojovat víc? Měla jsem Janu obejmout a říct jí, že ji mám ráda bez ohledu na všechno? Nebo je to prostě osud rodin po rozvodu – že ztratíme nejen partnera svého dítěte, ale i kus sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné znovu najít cestu k člověku, který nám byl kdysi tak blízký?