Pod postelí v motelu: Tajemství, které mělo zůstat skryté

„Lenko, slyšela jsi to taky?“ šeptla jsem do tmy, zatímco déšť bubnoval na okenní parapet našeho levného pokoje v motelu U Tří borovic. Byla to ta noc, kdy jsem měla konečně utéct od všeho – od mámy, která mě nikdy neposlouchala, od táty, který se po rozvodu odstěhoval kamsi do Brna a už mi ani nevolal. Lenka byla jediná, kdo mi zbyl. „To je jen stará postel, Kláro,“ odpověděla Lenka, ale já věděla, že se mýlí. Ten zvuk byl jiný – jako by někdo pod námi škrábal.

Nemohla jsem spát. Pořád jsem přemýšlela nad tím, proč mě máma nikdy nepochopila. Proč mi vždycky říkala, že přeháním, že mám moc bujnou fantazii. Ale teď jsem cítila, že tohle není výplod mé mysli. Vstala jsem a posvítila si mobilem pod postel. Tam, kde by měl být jen prach a zapomenuté ponožky, jsem zahlédla kovový kroužek. Srdce mi bušilo až v krku.

„Lenko, pojď sem! Tady něco je!“

Lenka se neochotně zvedla a přisunula se ke mně. Společně jsme odsunuly postel a já zatáhla za kroužek. S tichým zaskřípěním se otevřel malý poklop. Z díry zavál chlad a zatuchlina.

„To je nějaký sklep?“ zeptala se Lenka nejistě.

„V motelu? Pod postelí? To je divný…“ odpověděla jsem a už jsem lezla dolů.

Schody byly úzké a kluzké. Lenka šla za mnou, i když se třásla strachy. Všude byla tma a ticho, jen naše dech a kapky vody někde v dálce. Když jsme došly dolů, rozsvítila jsem baterku na mobilu. Na zemi ležely staré noviny, roztrhané fotografie a… dětské botičky.

„Kláro… co to je?“ Lenka se rozplakala.

Začala jsem procházet fotky. Na jedné z nich byla moje máma – mladá, usměvavá, s nějakým mužem, kterého jsem nikdy neviděla. A vedle nich malá holčička v těch samých botičkách.

„To není možný…“ zašeptala jsem.

V rohu místnosti stála stará skříň. Otevřela jsem ji a uvnitř našla deník. Patřil mé matce. Ruce se mi třásly, když jsem četla první stránky:

„Dneska jsme ji sem museli schovat. Nikdo nesmí vědět, co se stalo. Kdyby někdo přišel…“

Zbytek stránky byl rozmazaný slzami nebo vodou.

Lenka mě chytila za ruku: „Kláro, pojď pryč! Tohle je šílený!“

Ale já nemohla odejít. Musela jsem vědět víc. Listovala jsem dál a četla útržky o nějaké nehodě, o dívce jménem Jana – jméno mé sestry, která prý zemřela při porodu. Ale tady bylo psáno něco jiného: „Jana je tady v bezpečí. Nikdo ji nesmí najít.“

Začalo mi docházet, že celá moje rodina žije ve lži. Že možná mám sestru, která nikdy nezemřela – kterou někde schovávali? Nebo ji někdo unesl? Proč by máma psala takové věci?

Najednou jsme uslyšely kroky nad hlavou. Někdo vešel do našeho pokoje.

„Holky? Jste tam?“ ozval se ženský hlas. Máma!

Lenka zbledla: „Co budeme dělat?“

Rychle jsme zhasly mobil a schovaly se za skříň. Slyšely jsme, jak máma sestupuje po schodech dolů.

„Kláro… vím, že jsi tady,“ řekla tiše. „Prosím tě… nečti to.“

Vyšla jsem ze stínu a podívala se jí do očí. Nikdy jsem ji neviděla tak zlomenou.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla? Kde je Jana?“

Máma se rozplakala a objala mě: „Chtěla jsem tě chránit… Bylo to moc těžké… Jana byla nemocná a my jsme ji museli skrývat před otcem… Bál se, že nám ji vezmou…“

Celý můj svět se rozpadl na kousky. Všechno, co jsem si myslela o své rodině, byla lež.

Lenka nás pozorovala s očima plnýma slz: „Tohle je jak z nějakého filmu…“

Máma nám vyprávěla celý příběh – o tom, jak otec chtěl Janu dát do ústavu, protože byla postižená; jak ji máma schovávala v různých domech po celé republice; jak nakonec zmizela beze stopy.

Seděly jsme tam až do rána a já cítila směs vzteku, lítosti i pochopení.

Když jsme vyšly zpátky do deště, věděla jsem jen jedno: už nikdy nebudu stejná.

Možná bych měla být vděčná za pravdu – ale jak mám teď žít s tímhle tajemstvím? Co byste udělali vy na mém místě?