Poslední zápas pro tátu: Jak jsem splnil otcův sen během 48 hodin

„Tati, prosím tě, neříkej to mámě…“ šeptal jsem do telefonu, zatímco jsem stál na chodbě nemocnice a snažil se zadržet slzy. Táta na druhém konci linky se pokusil o smích, ale znělo to spíš jako chrčení. „Neboj, Honzo, máma už to stejně ví. Ale ty… ty mi něco slib. Hraj dál. Ať tě ještě jednou vidím na hřišti.“

Bylo mi sedmnáct a můj život se právě rozpadal. Táta, Petr Novotný, byl vždycky můj hrdina. Bývalý fotbalista, který mě od malička vedl k tomu, abych nikdy nevzdával žádný zápas – ani ten životní. Jenže teď jsme stáli proti soupeři, kterého nešlo porazit: rakovina slinivky. Lékařka nám dala několik měsíců. Možná jen týdny.

Sezóna dorostenecké ligy právě skončila. Poslední zápas jsme prohráli a já seděl v šatně s hlavou v dlaních. Věděl jsem, že táta chtěl vidět, jak hraju finále. Nikdy mi to neřekl přímo, ale poznal jsem to podle toho, jak se vždycky ptal na tabulku, na skóre, na šance postupu. Teď už žádné finále nebude. Nebo ano?

Doma bylo dusno. Máma plakala v kuchyni a brácha Tomáš se zavřel do pokoje s počítačem. Já seděl u stolu a zíral do prázdna. „Musíme něco udělat,“ řekl jsem najednou nahlas. Máma se na mě podívala s červenýma očima. „Co chceš dělat, Honzo? Zázraky?“

„Možná jo,“ odpověděl jsem tvrdohlavě. V hlavě mi začal klíčit plán.

Druhý den ráno jsem obvolal kluky z týmu. „Hele, potřebuju vás všechny na hřišti v sobotu v deset. Pro tátu.“ Nejlepší kamarád Michal nezaváhal: „Jsem tam. Řekni ostatním.“ Během hodiny jsem měl potvrzených deset hráčů. Pak jsem zavolal trenérovi, panu Dvořákovi.

„Honzo, tohle je bláznivý nápad… Ale víš co? Já vám to odpískám.“

Zbýval ještě soupeř. Věděl jsem, že kluci z vedlejšího týmu – SK Sokol Libeň – mají taky po sezóně, ale jejich kapitán Marek byl vždycky férový borec.

„Pro tvýho tátu? Jasně, že přijdem. Ať je to pořádnej zápas.“

V pátek večer jsem seděl u postele v nemocnici a držel tátu za ruku. „Tati… zítra v deset. Přijď na hřiště.“ Usmál se na mě tím svým unaveným úsměvem a pohladil mě po vlasech.

V sobotu ráno bylo zataženo a foukal studený vítr. Přesto se kolem hřiště začali scházet lidé – spoluhráči, soupeři, rodiče, dokonce i pár sousedů a starý pan správce stadionu. Táta přijel v kolečkovém křesle, zabalený do deky, s mámou po boku.

„Tak pojďte, kluci!“ zvolal trenér Dvořák a pískl do píšťalky.

První poločas jsme hráli jako nikdy předtím. Každý souboj bolel dvakrát tolik – nejen fyzicky, ale i na duši. Věděl jsem, že táta sleduje každý můj pohyb. Při každém doteku míče jsem cítil jeho pohled.

V poločase jsme prohrávali 1:2. Seděl jsem na lavičce a funěl jako lokomotiva.

„Honzo,“ přišel ke mně táta s mámou, „nezáleží na výsledku. Jsem na tebe pyšnej.“

Ale já věděl, že tohle není obyčejný zápas. Tohle je finále mého života.

Druhý poločas byl jako ze snu. Michal mi nahrál před bránu a já dal gól – první za celou sezónu! Kluci mě objali a slyšel jsem tátu volat mé jméno.

V poslední minutě jsme kopali roh. Míč letěl vzduchem a já vyskočil nejvýš ze všech… GÓL! Vyhráli jsme 3:2.

Běžel jsem k tátovi a padl mu do náruče. Oba jsme brečeli.

„Děkuju ti, Honzo,“ šeptal mi do ucha. „Splnil jsi mi sen.“

Ten den jsme byli všichni vítězové – nejen kvůli skóre, ale kvůli tomu, co jsme dokázali společně.

Táta odešel o dva měsíce později. Ale ten zápas žije ve mně dodnes.

Někdy si říkám: Co byste udělali vy pro své blízké? Kde je hranice mezi nemožným a tím, co dokážeme pro lásku překonat?