Příběh chamtivé manželky: Proč jsem své rodiče nesměl pustit do našeho nového domu?

„Ne, ne a ne! Řekla jsem ti to už stokrát, Petře! Tvoji rodiče do našeho domu nesmí! Už mě s tím neotravuj!“ křičela na mě Jana, když jsem jí opatrně navrhl, že bychom mohli pozvat mé rodiče na kolaudaci. Stál jsem v kuchyni našeho nového domu, který jsme stavěli patnáct let – tedy já jsem ho stavěl, ona vybírala závěsy a kuchyňskou linku. Všechno mě stálo tolik potu, slz a odloučení. Pracoval jsem v Německu na stavbách, abychom si mohli dovolit tenhle dům, který teď zářil mezi ostatními v naší vesnici u Kolína.

„Jano, vždyť jsou to moji rodiče. Pomáhali nám, když jsme neměli nic. Pamatuješ, jak nám máma posílala balíky jídla, když jsem byl pryč?“ snažil jsem se ji přesvědčit. Ale ona jen protočila oči a začala utírat už čistý stůl.

„To bylo před lety. Teď máme svůj život. Nechci, aby mi tu courali po domě a kritizovali, jak jsem to zařídila. Vždyť tvoje máma je schopná mi říct, že mám špatně pověšené záclony!“

Zůstal jsem stát jako opařený. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky v cizině – jak jsem spal v maringotce, jedl studené párky a počítal dny do návratu. Každý měsíc jsem posílal domů peníze a těšil se na chvíli, kdy budeme mít vlastní dům. Jana mi tehdy slibovala, že až bude hotovo, budeme konečně rodina pohromadě. Jenže teď to vypadalo, že rodina znamená jen ona a naše dvě děti.

Dny plynuly a já se snažil najít odvahu znovu to otevřít. Mezitím se ke mně doneslo, že naši sousedé – Novotní – pořádali kolaudaci pro celou vesnici. Jejich dům byl poloviční oproti našemu, ale smáli se tam všichni od nejmladšího po nejstaršího. Když jsem to Janě zmínil, jen odsekla: „Ať si dělají co chtějí. Já tu nechci žádné cizí lidi ani tvoje rodiče.“

Začal jsem si všímat i jiných věcí. Jana byla posedlá tím, aby byl dům dokonalý – každý den leštila podlahy, přerovnávala dekorace a zakazovala dětem hrát si v obýváku. „Tohle není hřiště!“ křikla jednou na malého Tomáška, když mu upadl autíčko na nový koberec.

Jednoho večera jsem seděl na terase a díval se na západ slunce za naším domem. V ruce jsem držel mobil a přemýšlel, jestli mám zavolat mámě a pozvat je tajně. Nakonec jsem to nevydržel a zavolal jí.

„Ahoj mami…“ začal jsem nejistě.

„Petře! Jak se máte? Už jste se zabydleli?“ ozvalo se radostně.

„Jo… ale… mami, víš… Jana si nepřeje, abyste přijeli. Prý je tu ještě nepořádek.“ Lhal jsem jí do telefonu a cítil se jako zbabělec.

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen tichý hlas: „To nevadí, Petříku. Hlavně že jste šťastní.“

Zavěsil jsem a rozbrečel se jako malý kluk.

Další týdny byly plné napětí. Jana byla čím dál podrážděnější a děti začaly být smutné. Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do ložnice: „Tati, proč babička s dědou nemůžou přijít? Ve škole říkali, že když je nový dům, má být oslava.“

Nevěděl jsem, co jí mám říct. „To víš, maminka chce mít všechno perfektní…“

Ale Anička jen sklopila hlavu: „Já bych chtěla babičku vidět.“

Tohle už bylo moc. Rozhodl jsem se postavit Janě.

„Jano,“ začal jsem ráno u snídaně, „tohle už dál nejde. Chci, aby moji rodiče přišli na návštěvu. Je to i jejich vnoučata a mají právo být součástí našeho života.“

Jana se na mě podívala s ledovým klidem: „Tak si je pozvi. Ale já tu nebudu.“

V tu chvíli mi došlo, že náš dům je sice krásný a velký, ale prázdný a studený bez rodiny. Co mi je platné všechno to bohatství, když nemůžu sdílet radost s těmi nejbližšími?

Nakonec jsem rodiče pozval. Přijeli s koláčem a slzami v očích. Děti byly šťastné a já cítil poprvé po letech opravdové teplo domova. Jana odešla k sousedce a vrátila se až večer.

Když jsme zůstali sami, řekla mi: „Myslela jsem, že když budeme mít krásný dům, budeme šťastní. Ale asi jsme každý chtěli něco jiného.“

Dnes sedím ve svém vysněném domě a přemýšlím: Stojí za to obětovat rodinu pro dokonalost? Co je vlastně opravdové štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?