Příliš brzy vdaná: Život mezi obětí a prázdnotou

„Proč jsi zase doma tak pozdě?“ slyším svůj vlastní hlas, který mi zní v uších ostřeji, než bych chtěla. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, když skládám talíře do myčky. Petr se ani neobtěžuje sundat si boty, jen ledabyle odhodí bundu na věšák a bez pohledu na mě zamumlá: „Byl jsem s klukama v hospodě.“

Je mi osmačtyřicet a mám pocit, že jsem svůj život někde zapomněla. Vzpomínám si na den, kdy jsem si Petra brala. Bylo mi dvacet jedna, těhotná s Terezkou, a rodiče mě přesvědčili, že je to jediná správná cesta. „Musíš myslet na rodinu,“ říkala máma, „láska přijde časem.“ Jenže láska nikdy nepřišla. Přišly jen povinnosti, starosti a nekonečné dny, kdy jsem se snažila být dobrou manželkou a matkou.

Terezka a Honzík byli celý můj svět. Všechno jsem podřídila jim – jejich kroužkům, školám, přáním i trápením. Petr byl pořád někde pryč – v práci, na fotbale nebo s kamarády. Když přišel domů, většinou mlčel nebo si stěžoval na práci. Já mlčela taky. Nechtěla jsem dělat scény. „Hlavně klid,“ říkala jsem si v duchu. „Kvůli dětem.“

Když děti odrostly a odešly studovat do Brna, najednou bylo doma ticho. Ticho, které mě dusilo. Čekala jsem, že teď konečně budeme s Petrem zase spolu – že budeme jezdit na výlety, chodit do kina nebo si jen tak povídat u vína. Ale on byl čím dál víc pryč. A když byl doma, seděl u televize nebo mobilu.

Na své pětačtyřicáté narozeniny jsem připravila slavnostní večeři. Koupila jsem si nové šaty, upekla dort a doufala, že si aspoň tenhle večer užijeme spolu. Petr přišel pozdě, voněl cizím parfémem a ani se neobtěžoval omluvit. „Promiň, měl jsem poradu,“ řekl a ani se na mě nepodíval.

O týden později mi oznámil, že odchází. „Zamiloval jsem se do jiné,“ řekl prostě. „Je mladší, rozumíme si.“ Stála jsem v předsíni s jeho kufrem v ruce a nevěděla, co říct. Jen jsem cítila, jak se mi hroutí svět.

První týdny po jeho odchodu byly jako zlý sen. Každé ráno jsem vstávala do prázdného bytu, kde nebylo komu uvařit snídani ani komu popřát hezký den. Děti mi volaly jen občas – měly své životy, své starosti. Přátelé? Většina z nich byli známí z dob, kdy jsme byli s Petrem pár. Teď nevěděli, co mi říct.

Začala jsem chodit do práce dřív a domů později. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě na okraji Prahy. Práce mě nikdy nebavila, ale aspoň jsem nemusela myslet na to, jak je mi smutno. Večer jsem seděla u televize nebo brouzdala po internetu a záviděla lidem jejich šťastné fotky na Facebooku.

Jednou večer mi zavolala Terezka: „Mami, proč jsi tak smutná? Přijeď za mnou do Brna.“ Nechtěla jsem ji zatěžovat svými problémy, ale nakonec jsem souhlasila. Uvařily jsme si čaj a povídaly si dlouho do noci. „Mami,“ řekla mi tiše, „celý život jsi žila pro nás. Teď žij pro sebe.“

Ale jak? Jak mám začít žít pro sebe, když celý život nevím, kdo vlastně jsem? Zkusila jsem chodit na jógu – připadala jsem si tam jako cizinec mezi mladými ženami v legínách. Přihlásila jsem se na kurz keramiky – moje první váza se rozpadla ještě v peci.

Jednoho dne mě kolegyně Jana pozvala na výlet do Českého ráje. Seděly jsme na skále nad Hrubou Skálou a dívaly se do dálky. „Víš,“ řekla Jana, „já byla taky sama. Ale pak jsem zjistila, že samota není trest – je to šance začít znova.“

Začala jsem pomalu objevovat malé radosti: procházky v lese, kávu na zahrádce kavárny u náměstí, knížky, které jsem nikdy neměla čas číst. Pořídila jsem si psa z útulku – malého voříška jménem Maxík. Najednou měl někdo radost, když přijdu domů.

Ale pořád to bolí. Když vidím Petra s jeho novou partnerkou v supermarketu nebo když slyším sousedku vyprávět o rodinných oslavách s vnoučaty. Pořád mám pocit, že jsem selhala – jako manželka i jako žena.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom všem, co bylo i co už nikdy nebude. Proč jsme my ženy tak často učeny dávat přednost druhým před sebou? Proč je oběť považována za ctnost?

Možná je čas přestat hledat odpovědi v minulosti a začít hledat nové otázky pro budoucnost.

Moje děti jsou dospělé a já už nemusím být jen matka nebo manželka někoho jiného. Můžu být Eliška – žena s vlastními sny a touhami.

Ale dokážu to? Dokážu ještě najít štěstí sama v sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné začít znovu i po tolika letech obětí?