„Přiveď vnoučata, ale peněženku nezapomeň“: Když rodina znamená víc než jen návštěvu

„Bohumile, už zase volá Lenka. Vsadím se, že chce půjčit peníze,“ povzdechla si Eliška a podala mi mobil. Seděl jsem na lavici pod starou jabloní, ruce špinavé od hlíny, záda rozbolavělá z dalšího marného pokusu vyplet záhon mrkve. „Ahoj tati, jak se máte? Hele, nešlo by ti poslat dva tisíce? Máme teď s Martinem těžký měsíc…“ zněl mi v uchu hlas naší dcery. Ani se nezeptala, jak se cítíme, jestli nepotřebujeme pomoct s dřevem nebo nákupem. Jen peníze.

Když jsme s Eliškou před čtyřiceti lety koupili tenhle domek na kraji vesnice, byli jsme plní elánu. Každý záhonek měl svůj smysl, každý stromek jsme zasadili s nadějí, že jednou pod ním budou běhat vnoučata. A teď? Zahrada zarůstá plevelem, kolena bolí a vnoučata přijedou jen tehdy, když je rodiče přivezou – a to většinou na nedělní oběd, po kterém zmizí dřív, než stihnu vytáhnout šachy.

„Mami, tati, přivezeme děti v sobotu. Ale prosím tě, udělej ten tvůj borůvkový koláč. A jestli bys mohla koupit i nějaké nanuky…“ volala minulý týden naše druhá dcera Petra. Vždycky to zní jako radostná návštěva, ale v praxi to znamená hodiny v kuchyni a další tisícovku utracenou za sladkosti a limonády. Když jsem jednou navrhl, že bychom mohli místo toho jít na procházku do lesa nebo si jen tak posedět venku, Petra se rozesmála: „Tati, děti by se nudily! A stejně je tam klíšťat.“

Začínám mít pocit, že jsme pro naše děti spíš služba než rodina. Když potřebují pohlídat děti – zavolají. Když potřebují půjčit peníze – zavolají. Když mají narozeniny nebo svátek – čekají obálku. Ale když jsme my s Eliškou byli před měsícem nemocní a nemohli ani do obchodu, nikdo se neozval. Sousedka paní Novotná nám donesla polévku a rohlíky. Děti si vzpomněly až po týdnu: „Jé, to je mi líto! Ale víš, jak je to teď v práci…“

Jednou jsem se odvážil říct Lence do očí: „Leni, proč za námi nejezdíte jen tak? Proč vždycky něco chcete?“ Zrudla a začala se vymlouvat: „Ale tati, to přece není pravda! My vás máme rádi… Jen máme málo času.“ Ale já vidím pravdu v jejích očích – čas na nás je až tehdy, když něco potřebují.

Eliška se snaží držet rodinu pohromadě. Peče koláče, vaří svíčkovou podle starého receptu její maminky, schovává drobné dárky pro vnoučata do šuplíku. Ale večer mi šeptá: „Bojím se dne, kdy už nebudeme mít co nabídnout. Přestanou jezdit?“

Jednoho dne jsem seděl na lavičce a pozoroval souseda Karla, jak s vnukem sází brambory. Smáli se spolu a hádali se, kdo najde většího žížalu. Záviděl jsem mu tu samozřejmost – jeho děti i vnoučata tu jsou s ním nejen kvůli nedělnímu obědu nebo penězům.

Rozhodl jsem se to změnit. Když Lenka příště zavolala o peníze, řekl jsem: „Leni, tentokrát ne. Ale přijďte nám pomoct na zahradu – potřebujeme vyplet záhony a posekat trávu.“ Nastalo ticho. „No… my máme teď hodně práce… Ale možná příští týden.“ Příští týden samozřejmě nikdo nepřijel.

Začal jsem si psát deník – každý den pár řádků o tom, co mě trápí i těší. Eliška mi říká, že jsem starý bručoun. Možná má pravdu. Ale když člověk celý život dává a najednou zjistí, že už nemá co nabídnout kromě své přítomnosti – a ta nikoho nezajímá – bolí to víc než bolavá záda.

Jednoho večera jsme s Eliškou seděli u stolu a mlčky jedli polévku. Najednou řekla: „Víš co? Příští týden pojedeme do lázní. Ať si děti poradí samy.“ Usmál jsem se poprvé po dlouhé době. Možná je čas myslet taky trochu na sebe.

Když jsme dětem oznámili naši cestu do lázní, byly překvapené: „A kdo nám pohlídá děti? A kdo nám pomůže s nákupem?“ Poprvé jsme řekli ne. A víte co? Svět se nezbořil.

Možná jsme nebyli dokonalí rodiče ani prarodiče. Možná jsme někde udělali chybu – naučili jsme děti brát naši péči jako samozřejmost. Ale pořád věřím, že rodina má být o vzájemnosti, ne o jednostranném dávání.

Teď sedím pod tou starou jabloní a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi láskou a využíváním? Je možné naučit dospělé děti znovu vážit si rodičů – ne pro to, co jim mohou dát materiálního, ale pro to, kým jsou? Co myslíte vy?