Proč moje máma vaří mému manželovi? – Jedna noc změnila všechno

„Proč zase vaříš tu svíčkovou, mami? Vždyť jsi ji dělala minulý týden!“ vyhrkla jsem podrážděně, když jsem vešla do kuchyně. Máma se ani neotočila od plotny, jen se usmála tím svým unaveným úsměvem a zamumlala: „Petr ji má rád, víš to.“

Petr. Můj manžel. Vždycky byl středobodem pozornosti v naší rodině, i když jsem to byla já, kdo potřeboval obejmout nebo povzbudit. Od chvíle, kdy jsme se vzali, jako by se máma změnila. Její láska k vaření pro něj byla až podezřelá. Každý pátek, když jsme přijeli na návštěvu do našeho malého bytu v Nuslích, už na stole čekal jeho oblíbený koláč, v lednici jeho pivo a v troubě jeho maso. Nikdy jsem neviděla, že by pro mě připravila něco speciálního.

„Mami, já mám taky ráda svíčkovou,“ řekla jsem tiše, ale ona mě přeslechla. Petr vešel do kuchyně, políbil mě na tvář a pak objal mámu. „Jsi nejlepší tchyně na světě,“ zasmál se a ona se rozzářila jako slunce. V tu chvíli jsem pocítila bodnutí žárlivosti. Byla jsem to já, její dcera! Proč mám pocit, že jsem v téhle rodině jen host?

Celý život jsem snila o tom, že budu cestovat. Chtěla jsem vidět Paříž, projít se po Karlově mostě za úsvitu bez davů turistů, ochutnat pravou italskou zmrzlinu v Římě. Ale místo toho jsem skončila v malém bytě s mužem, který měl rád rutinu a s matkou, která žila jen pro jeho spokojenost.

Jednoho večera jsem nemohla spát. Petr už dávno oddychoval vedle mě a já zírala do stropu. V hlavě mi vířily otázky: Proč je máma tak posedlá mým mužem? Co je mezi nimi? Nebo si jen něco namlouvám? Rozhodla jsem se jít se napít vody. Když jsem procházela kolem obýváku, zaslechla jsem tlumené hlasy z kuchyně. Bylo po půlnoci.

Otevřela jsem dveře jen na škvírku a uviděla mámu s Petrem u stolu. Seděli naproti sobě, ruce propletené. Máma měla slzy v očích. „Nemůžu to už dál dělat, Petře,“ šeptala. „Bojím se, že to jednou zjistí.“

Petr ji pohladil po ruce: „Musíme to vydržet ještě chvíli. Kvůli ní.“

V tu chvíli mi srdce bušilo až v krku. Co to znamená? Jaké tajemství přede mnou skrývají?

Rychle jsem se stáhla zpět do ložnice a celou noc nespala. Druhý den ráno jsem předstírala úsměv, ale uvnitř mě všechno bolelo. Máma byla nervózní, Petr se mi vyhýbal pohledem.

Od té chvíle jsem začala pátrat. Prohlížela jsem staré fotky, hledala náznaky v máminých denících, které schovávala ve skříni. Našla jsem dopis – starý, zažloutlý papír s Petrovým rukopisem: „Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělala. Bez tebe bych nikdy nebyl tím, kým jsem dnes.“

Začala jsem si všímat drobností – jak se na sebe dívají, jak spolu mluví šeptem, jak máma vždycky ví, co má Petr rád k jídlu nebo jakou má náladu.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a vyjela na mámu: „Mami, co je mezi tebou a Petrem? Proč mu pořád vaříš? Proč ho objímáš víc než mě?“

Máma zbledla a rozplakala se. „Já… já ti to nikdy nechtěla říct,“ vzlykala. „Ale když jsi byla malá a táta nás opustil, byla jsem zoufalá. Petr byl jediný člověk, který mi tehdy pomohl. Byl tu pro mě víc než kdokoliv jiný…“

„Ale vždyť jste se poznali až na mojí svatbě!“ vykřikla jsem.

Máma zavrtěla hlavou: „Ne… poznali jsme se dávno předtím. Petr byl můj kolega z práce. Pomáhal mi zvládnout těžké období po rozvodu s tvým otcem. Byl jako syn, kterého jsem nikdy neměla…“

V tu chvíli mi všechno došlo – ta zvláštní blízkost nebyla milenecká, ale mateřská. Máma v něm viděla syna a já… já byla jen dcera, která nikdy nedokázala naplnit její prázdnotu.

Petr přišel do kuchyně a objal mě: „Promiň mi to všechno. Nechtěli jsme ti ublížit.“

Seděli jsme tam tři – tři lidé spojení bolestí a nevyřčenými slovy.

Od té noci už nic nebylo jako dřív. Máma přestala vařit jen pro Petra a začala si všímat i mě. Ale já už nikdy nezapomenu ten pocit zrady a osamění.

Dnes často přemýšlím: Je možné odpustit vlastní matce, že milovala někoho jiného víc než mě? Nebo je chyba ve mně, že jsem to nikdy nedokázala pochopit?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné začít znovu důvěřovat těm nejbližším?