Proč se mnou nikdy nejsi spokojený?

„Proč nemůžeš být jako Lenka? Ta si s mojí mámou vždycky rozuměla,“ slyším znovu a znovu, tentokrát mezi dveřmi kuchyně, když se snažím připravit večeři. Petr stojí opřený o futra, v ruce hrnek s čajem, a já mám pocit, že mi každým slovem podkopává nohy.

„Možná proto, že nejsem Lenka,“ odpovím tiše, ale vím, že to nestačí. Vím, že v jeho očích nikdy nebudu ta správná žena – ta, která by dokázala jeho matku rozesmát, která by s ní chodila na trhy a pekla štrůdl podle jejího receptu. Já jsem Ivana. A to je očividně málo.

Petr se na mě podívá tím svým unaveným pohledem. „Víš, mamka říkala, že jsi dneska byla nějaká odtažitá. S Lenkou si vždycky povídaly celé hodiny. Proč to nejde i s tebou?“

Zhluboka se nadechnu a snažím se potlačit slzy. „Možná proto, že tvoje maminka mi dává najevo, že jí nejsem dost dobrá. Možná proto, že když přijdu do jejího bytu, cítím se jako vetřelec.“

Petr jen pokrčí rameny a odejde do obýváku. Zůstanu stát v kuchyni, ruce se mi třesou a v hlavě mi běží všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila zapadnout. Kdy jsem pekla její oblíbené koláče, i když jsem věděla, že je stejně nebude jíst. Kdy jsem jí nosila květiny na svátek a ona je jen postavila do kouta.

Vzpomínám si na první Vánoce s Petrovou rodinou. Seděla jsem u stolu vedle jeho matky a ona mi vyprávěla o tom, jak Lenka vždycky krásně zdobila stromeček a jak uměla udělat tu nejlepší bramborovou salát. „Ty jsi to letos koupila v obchodě?“ zeptala se mě tehdy s úsměvem, který byl všechno jen ne milý.

„Ano,“ přiznala jsem se tehdy. „Neměla jsem čas.“

„Lenka by si čas našla,“ odpověděla a já měla chuť utéct.

Petr nikdy nezasáhl. Nikdy neřekl své matce, aby mě nechala být. Místo toho mi doma vyčítal, že bych se měla víc snažit. „Maminka je starší člověk, potřebuje cítit, že ji máš ráda,“ říkal mi často. Ale jak mám někoho milovat, když mě odmítá?

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli je chyba ve mně. Možná bych měla být víc jako Lenka – usměvavá, ochotná, vždy připravená pomoci. Ale já nejsem ona. Mám svou práci, své zájmy, svůj život.

Jednoho dne jsem přijela domů dřív z práce a slyšela jsem Petra telefonovat s Lenkou. Smál se takovým způsobem, jakým se mnou už dlouho nesmál. „To víš, mami tě pořád zmiňuje,“ slyšela jsem ho říkat. „Ivana to má těžké.“

V tu chvíli mi došlo, že nikdy nebudu dost dobrá – ne pro něj, ne pro jeho matku. Byla jsem jen náhradou za ženu, kterou stále miloval.

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Každé setkání s jeho rodinou bylo pro mě utrpením. Tchyně mě kritizovala za všechno – za to, jak vařím kávu, jak skládám prádlo, dokonce i za to, jak mluvím s Petrem.

Jednoho večera jsme měli doma hádku. „Proč jsi vůbec se mnou?“ vykřikla jsem zoufale. „Když pořád myslíš na Lenu?“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Protože jsem doufal, že budeš jako ona.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál žít ve stínu jiné ženy.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit sama sebe a najít sílu odejít z manželství, které mě ničilo. Bylo to těžké rozhodnutí – měla jsem strach z toho, co řekne okolí, bála jsem se samoty.

Jednoho dne jsem sbalila kufr a odešla. Petr byl překvapený – myslím, že nikdy nevěřil, že bych to opravdu udělala.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Učím se mít ráda samu sebe a nebýt závislá na uznání druhých. Občas potkám Petra na ulici – vypadá unaveněji než dřív.

Někdy přemýšlím: Proč jsme tak posedlí tím být pro někoho dokonalí? Proč nám nestačí být sami sebou? Co myslíte vy – dá se vůbec žít ve vztahu, kde vás pořád srovnávají s někým jiným?