Prodám byt, ale dceři nepomůžu – Jsem sobec, nebo spravedlivý rodič?

„Tak ty mi opravdu nic nedáš? Ani korunu?“ Lucie stála uprostřed mého obýváku, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Venku na hřišti se smály děti, ale v mém bytě bylo dusno a ticho. Vzduch se tetelil napětím, které by se dalo krájet.

„Lucie, já…“ začal jsem, ale hlas mi selhal. V hlavě mi běžely všechny ty roky – od jejího narození, přes první krůčky, až po tuhle chvíli. „Já už nemám sílu. Chci klid. Chci si konečně odpočinout.“

„A já? Já mám prostě jen tak odejít? Víš, jak těžké je dneska žít v Praze? Nájem, práce, děti… Ty peníze by mi tolik pomohly!“

Zavřel jsem oči. Věděl jsem to. Ale taky jsem věděl, že Lucie nikdy nebyla ta, která by se snažila. Vždycky čekala, že jí někdo pomůže. Nejprve já, pak její matka, pak její bývalý manžel. A teď znovu já.

Byl jsem unavený. Sedmdesát tři let života, z toho posledních deset v osamění. Manželka mi zemřela na rakovinu, Lucie se odstěhovala a viděli jsme se jen, když něco potřebovala. Teď jsem měl možnost prodat byt na Vinohradech za tři a půl milionu. Peníze by mi vystačily na slušný domov důchodců a ještě by zbylo na pár radostí.

Ale Lucie…

„Tati, vždyť jsi mi vždycky říkal, že rodina je nejdůležitější! Proč teď najednou…?“

„Protože už nemůžu,“ zašeptal jsem. „Celý život jsem ti pomáhal. Když jsi byla na škole, platil jsem ti koleje. Když jsi přišla o práci, živil jsem tě půl roku. Když tě opustil Petr, platil jsem ti právníka. Ale teď… teď už chci myslet i na sebe.“

Lucie se rozplakala. „Já to nechápu! Všichni rodiče pomáhají svým dětem! Proč ty ne?“

V tu chvíli jsem pocítil bodavou bolest v hrudi. Možná měla pravdu. Možná jsem byl sobec. Ale zároveň jsem věděl, že pokud jí teď dám peníze, nikdy se nenaučí postavit na vlastní nohy.

Vzpomněl jsem si na svého otce. Byl tvrdý chlap z Vysočiny. Nikdy mi nic nedal zadarmo. Když jsem chtěl nové kolo, musel jsem si na něj vydělat na brigádě v JZD. Tehdy jsem ho nenáviděl. Ale dnes… dnes mu rozumím.

„Lucie,“ řekl jsem tiše, „já tě mám rád. Ale myslím, že je čas, abys to zkusila sama.“

„A co když to nezvládnu?“

„Pak přijď a popros mě o radu. Ne o peníze.“

Lucie se otočila a zabouchla za sebou dveře tak silně, až se zatřásly skleničky ve vitríně.

Zůstal jsem sedět v prázdném bytě a díval se z okna na děti na hřišti. Přemýšlel jsem o tom, jestli jsem udělal správně. Vždyť co když Lucie opravdu spadne až na dno? Co když jí moje tvrdost zlomí?

Za pár dní přišla realitní makléřka – paní Novotná – a začali jsme řešit prodej bytu. Byla milá, ale viděl jsem v jejích očích otázky, které si kladla: Proč starý pán prodává byt a jde do domova důchodců? Nemá rodinu?

„Máte děti?“ zeptala se jednou opatrně.

„Mám dceru,“ odpověděl jsem stručně.

„A ta vám s tím nepomáhá?“

Jen jsem zavrtěl hlavou.

V domově důchodců v Modřanech mě přivítali s úsměvem. Pokoj byl malý, ale útulný. První noc jsem nemohl usnout – pořád jsem myslel na Lucii. Volal jsem jí několikrát, ale nebrala telefon.

Jednoho dne mi přišel dopis:

Tati,

nevím, jestli ti někdy odpustím. Bolí mě to. Ale možná máš pravdu – možná bych měla konečně začít žít sama za sebe.

Lucie

Dlouho jsem držel ten dopis v ruce a slzy mi stékaly po tvářích.

Večer jsme seděli s panem Hruškou u televize a on se mě zeptal: „A nelituješ toho?“

Chvíli jsem mlčel.

„Nevím,“ přiznal jsem upřímně. „Možná ano… možná ne.“

A tak tu sedím každý večer u okna a přemýšlím: Je správné nechat dítě padnout, aby se naučilo vstát? Nebo je to jen výmluva pro vlastní únavu a strach ze samoty?

Co byste udělali vy? Pomohli byste své dceři za každou cenu – nebo ji nechali najít vlastní cestu?