„Promiň, ale odteď tu bude bydlet taky…” – Příběh jedné české rodiny o hranicích, které je těžké udržet
„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela tu větu, která mi ještě dlouho bude znít v uších: „Promiň, ale odteď tu bude bydlet taky…“ Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tchyně stála ve dveřích s výrazem, který neumožňoval žádnou diskusi. Vedle ní stála moje švagrová Jana, v očích slzy a za ní tři děti, které se k sobě tiskly jako kuřátka. Můj muž Petr mlčel a díval se do země.
„Janička nemá kam jít,“ řekla tchyně a její hlas byl tvrdý jako skála. „Je to jen na chvíli, než si něco najde.“
V tu chvíli jsem věděla, že to nebude na chvíli. Věděla jsem, že se mi život rozpadá pod rukama a že nikdo z nich nečeká, že bych mohla říct ne. Vždyť jsem přece ta hodná snacha, co všechno zvládne.
První dny byly chaotické. Děti běhaly po bytě, hádaly se o hračky s mojí dcerou Terezkou, Jana plakala v kuchyni nad hrnkem kávy a Petr byl v práci ještě déle než obvykle. Tchyně chodila každý den a kontrolovala, jestli je všechno v pořádku. Já jsem se snažila být milá, vařit pro sedm lidí, uklízet a tvářit se, že je to normální.
Jednou večer jsem seděla na balkoně, kouřila cigaretu a snažila se nerozbrečet. Terezka přišla za mnou a šeptla: „Mami, kdy už půjdou pryč?“ Neměla jsem odpověď. Jen jsem ji objala a cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc.
Začala jsem být unavená. Přestala jsem spát. Každý den jsem se budila s pocitem, že už to nevydržím. Jana byla pořád smutná, děti hlučné a Petr čím dál víc mimo domov. Když už jsme spolu byli sami, hádali jsme se. „Co mám dělat?“ křičela jsem na něj jednoho večera. „Tohle není můj život! Já už nemůžu!“
Petr jen pokrčil rameny: „Je to rodina. Musíme si pomáhat.“
Ale kdo pomůže mně?
Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Janiny děti v mém pokoji. Roztrhali mi oblíbenou knihu a rozházeli kosmetiku po celém stole. V tu chvíli mi praskly nervy. „Okamžitě ven!“ zařvala jsem na ně. Jana přiběhla a začala mě obviňovat: „Jsou to jen děti! Jak s nimi můžeš takhle mluvit?“
„A kdo mluví se mnou?“ vybuchla jsem. „Kdo se ptá mě, jak mi je? Kdo se stará o to, co potřebuju já?“
Tchyně přišla hned druhý den. „Musíš být trpělivá,“ řekla mi. „Jana je v těžké situaci.“
„A já nejsem?“ odpověděla jsem poprvé v životě nahlas.
Ten večer jsem seděla u stolu s Petrem. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše. „Takhle to dál nejde. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju zase žít ve svém domově.“
Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Nevím, co mám dělat.“
„Já už to vím,“ odpověděla jsem.
Druhý den ráno jsem šla za Janou. „Jano, potřebuju, abyste si našli jiné bydlení,“ řekla jsem pevně. „Pomůžu ti hledat, ale tady už to nejde.“
Jana začala plakat. Tchyně na mě křičela do telefonu, že jsem bezcitná a sobecká. Petr byl naštvaný i smutný zároveň.
Ale já poprvé po dlouhé době cítila klid.
Trvalo to ještě měsíc, než si Jana našla podnájem. Bylo to těžké pro všechny – pro děti, pro Petra i pro mě. Ale když odešli a já zavřela dveře našeho bytu, rozbrečela jsem se úlevou.
Dnes už vím, že někdy je nutné říct ne – i když vás za to budou nenávidět ti nejbližší. Protože když ztratíte sami sebe, nezbude vám nic.
Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct dost? Proč máme pocit, že musíme obětovat všechno pro druhé? Co byste udělali vy na mém místě?