Rozbité zrcadlo: Příběh zrady, boje a nalezení sebe sama – vyprávění Mileny z Prahy

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem a v ruce mi zůstala rozbitá sklenička, jejíž střepy se rozkutálely po kuchyňské podlaze. Petr stál naproti mně, ruce v kapsách, pohled upřený do země. V tu chvíli jsem věděla, že všechno je jinak. Že ten muž, se kterým jsem sdílela posledních deset let, není tím, za koho jsem ho měla.

Byl to obyčejný páteční večer v našem bytě na Vinohradech. Děti už spaly a já jsem si všimla, že Petr je nějaký nervózní. Mobil mu pořád vibroval v kapse a on pokaždé odbíhal do koupelny. Když jsem mu položila ruku na rameno a zeptala se, co se děje, jen mě odbyl: „Nic, Mileno, nech mě být.“ Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku.

Když pak odešel „na chvíli ven“, neodolala jsem a podívala se do jeho telefonu. Nikdy předtím bych to neudělala, ale tentokrát mě cosi táhlo. A tam to bylo – zprávy od nějaké Lucie. „Chybíš mi… Už se těším na zítřek…“ Srdce mi bušilo až v krku. Najednou mi došlo, proč poslední měsíce chodil pozdě domů, proč byl odtažitý a proč už se mnou skoro nemluvil.

Když se vrátil, stála jsem uprostřed kuchyně s jeho mobilem v ruce. „Kdo je Lucie?“ zeptala jsem se tiše. Petr zbledl. „Mileno… prosím tě…“ začal koktat. V tu chvíli jsem věděla všechno. Všechno se ve mně zlomilo.

Následující dny byly jako zlý sen. Petr mi řekl, že Lucie je kolegyně z práce a že spolu něco mají už půl roku. Prý mě nechtěl zranit, ale prý už to mezi námi nefungovalo. „A děti?“ ptala jsem se zoufale. „Na děti ti záleží?“ On jen pokrčil rameny a řekl: „Samozřejmě, ale…“

Moje máma mi řekla: „Mileno, musíš být silná kvůli dětem.“ Ale jak mám být silná, když mám pocit, že se mi rozpadl celý svět? Každý den jsem vstávala s pocitem prázdnoty a vzteku zároveň. Malý Honzík se mě ptal: „Kdy přijde tatínek domů?“ A já nevěděla, co mu mám říct.

Petr se odstěhoval k Lucii. Najednou jsem byla sama na všechno – na děti, na domácnost, na práci. Moje sestra Jana mi nabízela pomoc, ale já jsem byla příliš hrdá na to, abych ji přijala. Chtěla jsem všem dokázat, že to zvládnu sama. Jenže večery byly nejhorší. Seděla jsem v obýváku a dívala se na prázdné místo na gauči, kde dřív sedával Petr.

Jednou večer přišla Jana neohlášeně. Přinesla lahev vína a sedla si ke mně. „Mileno, musíš to pustit,“ řekla tiše. „Petr za to nestojí.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni jako malá holka. Bylo to poprvé od té doby, co jsem si dovolila být slabá.

Začaly jsme spolu trávit víc času. Chodily jsme s dětmi do parku na Riegrových sadech, pekly jsme bábovku podle receptu naší babičky a povídaly si dlouho do noci. Pomalu jsem začínala cítit, že život může mít i jinou barvu než šedou.

Ale pak přišla další rána – Petr chtěl děti na víkendy k sobě a Lucii. Honzík byl nadšený, ale malá Anička plakala: „Nechci k té paní!“ Srdce mi pukalo pokaždé, když jsem je musela předat u vchodu do jejich nového bytu. Petr byl najednou laskavý táta, kupoval jim dárky a bral je do ZOO. Já jsem doma seděla sama a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.

Jednou večer mi máma řekla: „Mileno, ty jsi vždycky byla bojovnice. Nenech se zlomit.“ A já si uvědomila, že má pravdu. Začala jsem chodit na jógu do Sokola na Vinohradech a poznala nové lidi. Jedna z žen, Alena, mi vyprávěla svůj podobný příběh. Najednou jsem věděla, že nejsem sama.

Začala jsem si víc věřit. V práci mě povýšili a já měla pocit, že konečně zase dýchám. Děti byly šťastné, když jsme spolu pekli palačinky nebo stavěli bunkr z dek v obýváku. Petr mi jednou napsal dlouhou zprávu – prý lituje toho, co udělal, a jestli bychom nemohli začít znovu. Ale já už věděla své.

Jednoho dne jsem stála před zrcadlem v koupelně a dívala se sama sobě do očí. Viděla jsem ženu unavenou, ale silnější než kdy dřív. Už nejsem ta zlomená Milena z toho pátečního večera.

Možná už nikdy nebudu věřit tak slepě jako dřív. Ale naučila jsem se něco důležitého – že i když se všechno rozbije na tisíc kousků jako to zrcadlo v koupelně, dá se to poskládat zpátky. Možná jinak než předtím, ale pořád to bude moje vlastní odraz.

A tak se ptám – kolik z vás už někdy muselo poskládat svůj život znovu? Dá se vůbec úplně odpustit? Nebo je lepší jít dál a najít novou cestu?