Rozvod v pětašedesáti: Když srdce nechce mlčet

„Tondo, už zase jsi zapomněl koupit mléko? Vždyť jsem ti to říkala třikrát!“ Aniččin hlas se rozléhá kuchyní, zatímco já stojím u lednice a cítím, jak mi v hrudi narůstá tlak. Mléko. Zase mléko. Všechno je to pořád dokola – nákup, úklid, zprávy o vnoučatech, telefonáty do Německa. Syn s rodinou tam odjel před dvěma lety a od té doby je náš byt v Nuslích plný jen jejich fotek a prázdných slov.

Sedím u stolu, dívám se na Aničku, jak si pečlivě zapisuje, co má synovi říct do telefonu. Všechno se točí kolem něj, kolem nich. Jako bychom my dva přestali existovat. „A co my?“ chtěl bych někdy zakřičet. „Co naše životy?“ Ale místo toho jen mlčím a poslouchám, jak se Anička směje do sluchátka na druhém konci stolu.

Jednoho dne jsem šel do parku na Vyšehradě. Potřeboval jsem na vzduch, pryč od toho dusna doma. Tam jsem potkal Janu. Seděla na lavičce, četla knížku a když jsem si přisedl, usmála se na mě. „Hezký den,“ řekla. A já měl pocit, že mi někdo po letech poprvé opravdu naslouchá.

Začali jsme se vídat častěji. Povídali jsme si o všem možném – o knížkách, o filmech, o tom, jaké to je stárnout v Praze. Jana byla vdova, děti měla v Brně a taky byla sama. Najednou jsem měl pocit, že žiju. Že nejsem jen stínem ve vlastním bytě.

Jednou večer jsem přišel domů později než obvykle. Anička seděla u televize a ani se na mě nepodívala. „Kde jsi byl?“ zeptala se bez zájmu. „Venku,“ odpověděl jsem. „S kým?“ „S Janou.“ To jméno viselo ve vzduchu jako hrozba.

Následující týdny byly peklo. Anička plakala, křičela, vyčítala mi všechno možné – že jsem sobec, že ničíme rodinu, že co tomu řekne syn… Ale já už nemohl dál žít ve lži. „Aničko,“ řekl jsem jednou ráno, „já už takhle nemůžu. Chci rozvod.“

„Rozvod? V pětašedesáti? Kdo se rozvádí v tomhle věku?“ křičela na mě. „Celý život jsme spolu! Co budeš dělat? Kam půjdeš?“

Nevěděl jsem to. Bál jsem se. Ale věděl jsem jistě, že už nechci být jen kulisou v cizím životě.

Syn mi volal hned druhý den. „Tati, co to děláš? Mamka je zničená! Kvůli nějaké ženské?“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že to není jen o Janě – že už roky žijeme vedle sebe jako cizí lidé. Že chci ještě něco zažít, než bude pozdě.

„A co my? Co vnoučata? Už nás nebudeš chtít vidět?“ ptal se mě zoufale. „Samozřejmě že chci,“ odpověděl jsem tiše. „Ale musím být taky šťastný.“

Následovaly týdny ticha a výčitek. Anička mě ignorovala, syn mi nevolal. Jen Jana mi posílala zprávy: „Myslím na tebe.“

Začal jsem bydlet u Jany v jejím malém bytě na Žižkově. Bylo to zvláštní – nové prostředí, nové rituály. Chodili jsme spolu na procházky po Parukářce, vařili si večeře a povídali si dlouho do noci.

Ale nebylo to jednoduché. Často jsem přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Jestli jsem neměl zůstat s Aničkou ze zvyku, kvůli rodině… Ale pak jsem si vzpomněl na ty roky ticha a samoty pod jednou střechou.

Jednou večer mi Jana řekla: „Tondo, myslíš, že nám lidi odpustí? Že nás pochopí?“ Podíval jsem se jí do očí a nevěděl, co říct.

Po půl roce mi zavolal syn: „Tati… promiň. Asi jsme ti moc nerozuměli. Ale jestli jsi šťastný… přijedeme tě navštívit.“

Když jsem je pak viděl stát ve dveřích Janyina bytu – syna, snachu i vnoučata – rozbrečel jsem se jako malý kluk.

Dnes je mi šestašedesát a začínám nový život. Není to snadné – spousta lidí mě odsoudila, někteří přátelé se mi vyhýbají. Ale poprvé po letech mám pocit, že opravdu žiju.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělal bych to znovu? Může člověk najít štěstí i na sklonku života? Co byste udělali vy na mém místě?